V redakci jsme si se zájmem přečetli článek Pokus o násilný převrat v Bělehradě. Západní zpravodajší důstojníci a sorošovci z 5. kolony nejsou schopni vymyslet jiný scénář než Majdan a la Ukrajina na webu Nová republika. Jeho autorem je Václav Dvořák, který dlouhodobě sleduje situaci na Balkáně. Požádali jsme ho, aby pro naše čtenáře napsal své hodnocení současného vývoje v Srbsku a v Kosovu.
O Balkán a především o Srbsko jsem se začal zajímat až po roce 1999. Jako kluk jsem byl s rodiči několikrát na prázdninách na Jadranu, ale to byla Dalmácie, a ne Srbsko. Na filmové fakultě jsem měl jugoslávské spolužáky, později z nich vyrostli velcí režiséři, např. Kusturicu a Zafranoviće. Ale my tehdy nerozlišovali, kdo je Chorvat, kdo Srb, kdo Makedonec nebo Slovinec, prostě byli to všechno "Jugoši". Když byla nějaká přestávka ve vyučování, chodili jsme do kavárny Slávie, která je v budově fakulty, a tam stále pobývali spolužáci z "Jugošky" s českýma holkama. My jsme tehdy kavárně Slávia říkali „Jugoslávie“, kvůli jejímu stálému osazenstvu.
Není nad to, být v reálu
Po roce 1989 jsem podnikal v reklamě, měl jsem malou agenturu a z pozornosti na podnikání mne vytrhlo až bombardování Jugoslávie a očividné lži, které tu šířila média včetně těch tzv. veřejnoprávních. Už předtím se mi zprávy z Chorvatska a Bosny zdály poněkud divné, jednostranné, ale až bombardování ve mně opět probudilo filmového dokumentaristu. Uvědomil jsem si, jak mám reklamního světa plné zuby; když mne švagr vyzval, abych s ním jel do Srbska se porozhlédnout po podnikatelských příležitostech, neváhal jsem ani chvilku. Poprvé jsme přijeli do Bělehradu v březnu 2004, právě ve dnech, kdy Albánci na Kosovu rozpoutali další z řady etnických čistek, což bylo vyhánění zbylých kosovských Srbů. Opět hořely domy, umírali lidé a proud běženců opět zaplavil centrální Srbsko. A naše noviny, rádia i televize lhaly, lhaly a lhaly. Místo aby po pravdě napsaly, že šlo o organizovaný centrálně řízený pogrom na Srby pod záštitou a krytím jednotek NATO v Kosovu, zmiňovaly pouze velmi okrajově jakési „etnické střety“ a vše sváděly na zlé Srby. To už tehdy byla taková zaběhnutá NATOvská lež, všechno svést na Srby, případně na Miloševićův režim.
Za měsíc jsme už se švagrem jeli na Kosovo s půjčenou kamerou a mikroporty. Po dobu tří let jsem pak sbíral materiál, natáčel, konzultoval s odborníky a za pomoci mých bývalých srbských spolužáků, především televizního střihače Spasoje Jovanoviće, jsem natočil dokument Uloupené Kosovo. Film ode mne odkoupila Česká televize, ale pak se vedení zděsilo, o čem ten film vlastně je, dlouho ho nechtěli odvysílat. Sháněli jakýkoli dokument, který by Uloupené Kosovo, jak říkali, „vyvažoval“. Nakonec našli jakýsi francouzský filmík o hrdinném kosovsko-albánském šoférovi autobusu, který jezdí na lince do srbské části Kosovské Mitrovice. Byla to prostě blbost, faleš, protože Albánci se v srbských enklávách normálně pohybují bez jakýchkoli zábran a nebezpečí, nic jim nehrozí. Ale naopak, kdyby srbský šofér zajel do albánské části Mitrovice, riskoval by přinejmenším zdraví, ne-li život. Tak silně je živena mezi kosovskými Albánci nenávist ke všemu srbskému. A okupanti z NATO tomu jen blahosklonně přihlížejí a po stalinsku si říkají: "Jsou Srbové, jsou problémy, nejsou Srbové, nejsou problémy."
Dokument Uloupené Kosovo Česká televize odvysílal spolu s tím francouzským filmem v rámci „koncipovaného večera“, ve kterém se o filmu mluvilo. Ale mne jako autora filmu do diskuze nepustili. Ze všech hostů, kteří ten večer diskutovali, se všichni shodli na tom, že můj dokument přesně popisuje skutečnost Kosova i události, které k ní vedly. Shodli se na tom srbský překladatel Havla a dlouholetý velvyslanec Srbska v Praze pan Aleskadr Ilić i český disident a bývalý pozorovatel OBSE v Kosovu a pozdější český ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbeir a další. Jediný, kdo film kritizoval, byl jakýsi kosovsko-albánský propagandista představený Českou televizí jako novinář. Jen na okraj, celý večer velmi primitivně a zaujatě “moderoval” Jakub Železný. Film už předtím odsoudilo několik televizních pohlavárů, kteří si zjevně před vrchností dělali alibi. Mezi nimi vynikal Milan Fridrich, který za minulého režimu studoval v Leningradě na jakéhosi politického pracovníka. Inu, na lidi se „škraloupem“ z minulého režimu se mohou naši noví protektoři zpoza oceánu naprosto spolehnout.
Kterak mafie ke svému státu přišla
To se psal červenec roku 2008. Bylo krátce po prohlášení albánské mafie na Kosovu, že zřizuje svůj stát. V každém evropském státě působí mafie, ale na Kosovu dostala mafie od USA celý stát! To se odehrálo v únoru a v červenci Kosovo skandálně uznala i česká vláda z iniciativy ministra Schwarzenberga za Zelené. Zelení jako strana jsou v pánu stejně jako pan Khárl fon, ostuda lpící na naší zemi ale zůstala. Trochu naši reputaci v Srbsku zachraňovali Klaus a po něm Zeman, kteří jako prezidenti vždy zablokovali snahu amerických vlezdoprdelků dosadit na Kosovo českého velvyslance. Zeman dokonce navrhl uznání „republiky Kosovo“ zrušit, jak to učinila v té době řada států, ale ochotných kolaborantů je u nás hodně a tak se zneuznání Kosova nekonalo. Ta dnešní figura, co sedí na Hradě, patří mezi cizí loutky hájící cizí zájmy a velvyslanec do Prištiny byl samozřejmě jmenován.
Od té doby se srbské problematice věnuji více méně pravidelně. Jsem předsedou zapsaného spolku Přátelé Srbů na Kosovu, jako spolek vedeme web Kosovo online. Právě se snažíme o jeho přestavbu a modernizaci, pořádáme demonstrace na podporu Srbska a jeho nároků na okupovanou jižní provincii Kosovo a Metochija, na podporu mezinárodního práva. A oné Albrightové jsme pod nos strčili plakáty s připomínkou, co na Kosovu a proti Srbsku spáchala. Věnoval jsme jí i cédéčko s Uloupeným Kosovem. Byl z toho celosvětový skandál s velkým ohlasem. Výsledkem ale byl i můj osobní počítač napadený nainstalováním sledovacího špióna, který pravidelně do zahraničí vysílal, co jsem psal, s kým jsem si psal, co jsem četl, jaké weby jsem navštívil, na co jsem koukal. Prostě demokracie a la NATO jako vyšitá. Musí se prý před takovými jako já bránit.
Jak dopadlo Srbsko po válce
Srbsko je dnes poraženým státem, navíc podvedeným. Celkem 74 dní trvající letecká agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora) donutila tehdejší jugoslávské vedení podepsat tzv. Kumanovskou dohodu. V ní se stanovil okupační status jižní srbské provincie Kosovo a Metochija a dočasný pobyt armád NATO na tomto území. Představitelé Jugoslávie by takovou dohodu nikdy nepodepsali, kdyby v ní nebyl slib, že po uklidnění situace se na Kosovo jugoslávské orgány - policie a armáda – opět vrátí. Vedoucí státníci NATO ale od počátku věděli, že je to jen zástěrka sloužící ke zlomení odporu vzpurné země. Říká se, že slibem nikoho neurazíš. V tomto případě Američané a jejich marionety slibem Jugoslávii podvedli.
V roce 2008 za jejich patronace Kosovo odtrhly od Srbska, předali vládu do rukou mafie a válečných zločinců a donutili přes 100 členských států OSN, aby „nezávislé Kosovo“ uznaly. Na všech těch událostech se hanebně podepsala i česká rodačka Madelaine Korbelová Albrightová, které jako malé židovské holčičce a jejím rodičům Srbové na začátku 2. světové války zachránili život. Později se stala státní tajemnicí Clintonovy vlády. V Rambouilles při jednání členy jugoslávského vyjednávacího týmu brutálně vehnala do pozice, kdy museli diktát Albrightové odmítnout. To posloužilo jako záminka k bombardovací kampani NATO. Po válce pak na okupovaném Kosovu vydělala velké peníze privatizací sítě mobilních operátorů a zastrašováním konkurentů v privatizačním řízení. Nakonec tuto síť s velkým ziskem prodala. Každá válka je především krádež a Kosovo a Albrightová jsou toho konkrétním dokladem.
Současná politika Aleksandra Vučiće
Dnes je Srbsko jediným státem na Balkáně, který není členem NATO, není na něm ani jedna cizí vojenská základna. Srbsko se snaží provozovat politiku všech perimetrů. Samozřejmě, že ze strany amerických mopsíků je mu vyčítána spolupráce s Ruskem a Čínou. Do srbské vnitřní politiky se neustále vměšují USA i jejich prodloužená ruka, tedy Evropská unie. Žádají, aby Srbsko uznalo „nezávislé Kosovo“, aby se tak dobrovolně vzdalo části svého území a legitimizovalo mezinárodní zločin, což byla agrese zemí NATO. Srbsko již před mnoha lety splnilo všechny podmínky kladené na kandidátské země EU. Jen holt to Kosovo odmítá podepsat vstup Srbska do EU. Proti uznání Kosova se postavily všechny srbské vlády, které od rozpadu Jugoslávie v Srbsku vládly. Dnešní vláda Aleksandra Vučiće zastává stejnou pozici, navíc prohlubuje spolupráci s Ruskou federací.
Srbská veřejnost, zprvu příznivě nakloněná členství v EU, za léta postupně změnila svůj názor. Dnes je většinově proti členství. Opozice, které vlastenečtí Srbové pejorativně říkají „europejci“, se snaží prosadit americký a euro-unijní diktát. Ohánějí se sliby prosperity, zahraničních investic, pečených holubů do huby… Zatím se jí to nedařilo. Bombardování, tisíce mrtvých, zničená země, odtržení území a jeho okupace, předání jižní provincie do rukou zločinců, to všechno je stále příliš živé. Milion srbských uprchlíků jako výsledek etnických čistek a vraždění Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovině a na Kosovu nepřátelskou náladu Srbů proti NATO, USA a EU jen umocňují. A proamerická opozice, byť jí fandí některá velká srbská média v rukou oligarchů, se stále pokouší svrhnout demokraticky zvolenou vládu a prosadit přání svých loutkovodičů. Dlouho měla oporu v hlavním městě, ale poslední volby ukázaly, že i tady pozici ztrácí.
Průběh srbského majdanu
V Bělehradě se na konci loňského roku 2023 konaly volby do městského zastupitelstva a opoziční koalice „Srbsko proti násilí“ Dragana Đilase doufala ve své vítězství. Bělehrad byl vedle Nového Sadu ve Vojvodině nejvíc prozápadní, pro vstup do EU. Je tu koncentrováno mnoho intelektuálů, herců, umělců a dalších lidí nějak existenčně napojených na různé Západem živené neziskovky, vlivové agentury, granty, na Sorosovy peníze… Jsou tu i zastupitelské úřady a cizí konzuláty se svými sítěmi sympatizantů a spolupracovníků. Působí tu i politici vyrostlí a působící v tomto prostředí, kteří dnes stojí proti vládě prezidenta Aleksandra Vučiće.
Hlavní spor srbské vlády a prozápadní opozice je veden o Kosovo, i když opozice tvrdí, že jí jde jen a především o blaho země. Otázku uznání Kosova cudně přechází nebo tvrdí, že pro blaho země se musí něco obětovat a že Kosovo je nenávratně pryč a že se s tím nedá nic dělat. Pro politiky Đilasem vedené opozice byly výsledky voleb do městského zastupitelstva v Bělehradu studenou sprchou. Hned začali křičet, že volby byly zfalšovány, ukradeny a do ulic vyhnaly tisíce svých přívrženců. Ti, vedeni třemi Đilasovými pobočníky, napadli budovu radnice, vlamovali se dovnitř. Zasáhla policie, byli zranění. Naštěstí žádný mrtvý. Kuriózní je, že slepenec opozice, který se dopustil násilí, se jmenuje „Srbsko proti násilí“. Přesně v intencích eurounijního názvosloví, které zakrývá pravou podstatu, jako například fakt, že EU ze svého fondu pro mír dotuje banderovce ve válce na Ukrajině.
Pokus o bělehradský Majdan se nezdařil, protesty postupně zeslábly. Druhá osoba v koalici „Srbsko proti násilí“, paní Marinika Tepić, držela 13 dní protestní hladovku, ale pak, když zjistila že protesty slábnou a ztrácejí příznivce, tak se šla najíst. Dnes slibuje, že za dva týdny se dá dohromady a pak bude v boji pokračovat. Strůjce protestů Dragan Đilas se ukázal jako zbabělec a vyhodil ze strany ony tři násilníky, kteří vedli útok proti radnici. Nazval je chuligány.
Prezident Vučić a jeho aliance „Srbsko se nesmí zastavit“ vyhrávají volby s velkou převahou, poslední se ziskem 48 procent, Đilasovci z násilnického „Srbska proti násilí“ jich získali jen 12. Alexandar Vučić, dnešní srbský prezident, je u vlády 11 let, čili dvě volební období. Srbská ústava další kandidaturu nedovoluje. Vučić již avizoval, že nehodlá Ústavu měnit, aby mohl znovu kandidovat na prezidenta. Chce také odstoupit z vedení Srbské pokrokové strany. Opozicí je mu vyčítáno kde co, že je autokratický, zkorumpovaný, protievropský, že při volbách jeho příznivci podvádějí.
Jak se manévruje mezi mocenskými bloky
Pravdou je, že jako mladý právník byl Aleksandr Vučić šéfem oddělení informací Slobodana Miloševiće a byl funkcionářem Srbské radikální strany. Obě tyto skutečnosti jsou pro Západ špatným kádrovým profilem. Nikoli pro většinu srbských voličů. Srbští nacionalisté mu vytýkají, že je nečitelný, že lavíruje, že koketuje se Západem, že postupně připravuje uznání Kosova. K tomu Vučić řekl, že Srbsko se nemůže postavit velmocím, ale dnes 106 zemí neuznává nezávislost Kosova, zatímco 84 ano. Připomínám, že z členských zemí EU neuznává „nezávislé Kosovo“ nejen Slovensko, ale i Rumunsko, Kypr a Španělsko.
Obecně lidé v Srbsku hodnotí vládu Vučiće a jeho strany jako první, která není horší než ty předešlé. Když se dnešní albánští vládci Kosova snaží uchvátit i zbylé srbské enklávy na Kosovu, Vučić vždy zaujme tvrdý postoj a k hranicím s Kosovem pošle armádu. Albánci a jejich protektoři poté vychladnou. Vučić se však zároveň snaží vyjednat s EU pro Srbsko členství. Rusku, které se vždy tvářilo jako spojenec Srbska, se v posledních měsících na Ukrajině očividně daří a srbským vlastencům z toho narostl hřebínek. Na Západě to cítí. Mnozí politici a komentátoři z tzv. euroatlantického prostoru píší, že je načase skončit s tolerancí Vučiće a jeho politiky a že je nutné přitvrdit.
Stále jde o Kosovo. Đilasovská opozice vědoma si své bezmoci volá Evropskou unii na pomoc. I když Sorosovy fondy a západní rozvědky, především ta německá a americká, se snaží sebevíc, jejich výsledky v Srbsku jsou chabé. Vždyť ani nebyli schopni v Bělehradě zorganizovat „sakrální oběť“, tak potřebnou pro úspěch barevné revoluce. Nebo že by došli gruzínští ostřelovači? Tlak na Srbsko a jeho vládu je stále velký, ale Vučić a jeho příznivci mají v rukou silové složky a většinu srbských médií a nedovolí ani zradu a neústavní převrat, ani mozkový výplach společnosti, který se povedl na Ukrajině nebo v Česku. A jestli Ruská federace na Ukrajině prosadí svou, je pravděpodobné, že i Srbsko prosadí svou na uloupeném Kosovu.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!