Roman Joch zase zabodoval. V rozhovoru pro Reflex řekl:

Roman Joch wrote:
(…) princip práva národa na sebeurčení nepodporuji, jsem obecně proti ... jako konzervativec říkám: Zrádce pověsit! ... v případech, jakými jsou například Katalánsko či východní Ukrajina jednoznačně separatisty postřílet.

Na námitku, že Československo také vzniklo osamostatněním Joch odpověděl v duchu svého totalitního myšlení následovně.

Bohužel, náš poslední císař a král, Karel, v říjnu-listopadu 1918 vydal rozkaz, že jeho císařská a královská armáda nesmí za žádných okolností střílet do lidí. Separatističtí vůdci jako Tomáš Masaryk měli velké štěstí, že jsem tehdy nežil a nebyl v blízkosti císaře. Dělal bych totiž, co by mi síly stačily, abych ho přesvědčil o politice opačné.

Co na to říct? Je otázkou zda má nějaký smysl s podobnými názory polemizovat nebo se dokonce rozčilovat. Myslím si, že ne. Vlastně už i psaní tohoto článku je omylem. Výroky MUDr. Jocha již velmi dlouhou dobu svědčí o tom, že tento lékař, přednášející politickou ideologii na vysoké škole, je dnes mnohem spíše pacientem s diagnózou. Viz názor jiného lékaře, MUDr Hnízdila, zdroj zde.

Liberálně tržní společenský systém je založený na dravosti, aroganci, bezohlednosti. Přitahuje úplně stejný typ lidí: arogantní, dravé, bezcitné psychopaty. A oni ten systém potvrzují, dál rozvíjejí, obklopují se dalšími psychopaty.

Pan Joch se jimi obklopuje jednak na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické s děkanem Ševčíkem, kterému by dr. Hnízdil asi vypsal podobnou diagnózu. Vzpomeňme na Ševčíkovo zcela asociální chování, ovšem hodné opravdového neoliberálního ekonoma a ředitele tzv. "Občanského institutu".

Smutné je, že takto nemocní lidé, místo aby se léčili, předkládají našim dětem své bludy jako axiom a vědecké poznání. Naše nemocná společnost se tedy nejen neléčí, ale naopak jako narkoman stále vyžaduje novou dávku ideologie, která ji zabíjí. Od toho máme masová média, Jochy a Ševčíky. Naše společnost žije z fantasmagorií šílenců, kteří čas od času nakonec přijdou ke kormidlu a promění celé státy v hromady trosek plných mrtvol. Zatím se jim to vždy povedlo, jen situace je stále vážnější a vážnější. Jaderného potenciálu neubývá, a tak je jen otázkou času, kdy to celé bouchne.

Pan Joch se ovšem už jistě vidí, kterak „den poté“, s dýmkou či doutníkem v ústech, sklenkou skotské whisky v ruce, sedí v přátelském rozhovoru s Pánem Bohem a debatují nad božskou spravedlností, díky níž se levičáci všech zemí na věky smaží v pekle. Nám do té doby nezbývá než konat to, co chtějí všichni Jochové, totiž rozebírat a přežvykovat kdejakou blbinu, kterou vypustí z úst nebo mrsknou na papír, aby tak vynikli ve volbách do čela naší nemocné společnosti, jako náš kandidát za Křesťansko demokratickou unii – Československou stranu lidovou, Roman Joch, v těch letošních.

Ať budeme mlčet, nebo budeme mluvit, Jochové se v postižené společnosti prosadí, protože vždy se najde někdo, komu se hodí a kdo je zaplatí. Není divu, že Jochovým oblíbencem byl se svým sloganem „z mých chladných, mrtvých rukou“ herec a obhájce práva nosit zbraň Charlton Heston. Výrobci zbraní za takové obránce svobod pěkně děkují. A od té doby, kdy vešlo ve známost, že militarizovaný dělník je hoden své mzdy, je také pěkně odměňují. Jiný, méně úspěšný herec, o to však úspěšnější reklamní agent a nakonec i politik, Ronald Reagan, by o tom mohl mnoho vyprávět. Ve zdravé společnosti by všichni spolu s Jochem skončili na adekvátním prospěšném místě: u komediantů. V nemocné společnosti přednášejí na školách, dělají poradce premiérům, kandidují ve volbách a stávají se vůdci národa.