Před námi je plná verze překladu stati Martina Mamona na firstlook.org. Lexikum autora je plně respektováno, názory a mínění uvedená v materiálu nemusí souhlasit s názory redakce Ruské vesny.

„Tam jsou naši bratři,“ říká Chalíd, když se dozvěděl, že se chystám jet na Ukrajinu. „Kup si místní SIM kartu, oznam mi číslo a čekej na telefonát.“

Chalíd (vymyšlené jméno) je hlavou podzemní organizace Islámského státu v Istanbulu. Přijel ze Sýrie, aby pomohl kontrolovat proud dobrovolníků, kteří přijíždějí z celého světa do Turecka a chtějí se připojit ke světovému džihádu. Nyní mne chce spojit s Rizvanem, „bratrem“, který bojuje na Ukrajině v řadách muslimů.

„Bratři“ jsou členové ISIL a jiných islámských ilegálních organizací, muži, kteří opustili své země a města. Často používají pseudonymy a falešné dokumenty, pracují a bojují na Blízkém východě, v Africe i na Kavkaze. Dokáží proklouznout přes hranice bez víz. Někteří bojují za vytvoření nového chalífátu – nebeského království na Zemi. Jiní – jako Čečenci, Kurdové a Dagestánci, říkají, že bojují za svobodu, nezávislost a sebeurčení. Najdete je na každém kontinentě, prakticky v každé zemi – a nyní i na Ukrajině.

Na Západě mnozí hodnotí válku na Ukrajině jako boj separatistů, podporovaných Ruskem, proti ukrajinské vládě. Ale realita je mnohem složitější a nejednoznačnější, zvlášť když jde řeč o dobrovolnických praporech bojujících na straně Ukrajiny. Tato hnutí údajně sankcionovaná státem se mu ale vždy nepodřizují. Některá jsou financována ukrajinskými oligarchy, některá soukromými osobami. Velmi málo se hovoří o Dudajevově praporu, nazvaném tak na počest prvního prezidenta Čečenské republiky Džochara Dudajeva a založeném Isou Munajevem, čečenským polním velitelem, který se zúčastnil dvou válek proti Rusku.

Nyní se Ukrajina stává důležitým přestupním uzlem pro „bratry“, takového typu jako Rizvan. Je zde možno bez problémů získat na cizí jméno pas. Za 15 000 dolarů získá válečník novou identitu a absolutně legální dokumenty ukrajinského občana. Ukrajina sice není členem EU, ale je odtud možno lehce imigrovat na Západ. Ukrajinci také poměrně lehce získávají víza do sousedního Polska, kde pracují na stavbách a v restauracích a korigují tak nedostatek pracovní síly, který vznikl poté, co miliony Poláků odjely do Velké Británie nebo Německa v touze po lepším životě.

Na Ukrajině je možné zabývat se ne plně legálním byznysem. Je zde možné naprosto lehce vydělávat peníze pro bratry, bojující na Kavkaze, v Sýrii nebo Afganistánu. Je možné „zákonně“ získat zbraně pro boj s proruskými separatisty a potom je transportovat bratrům za pomoci úplatků ukrajinským celníkům.

„Naším úkolem zde je získat zbraně, které budou dopraveny na Kavkaz,“ říká bez obalu Rizvan, s kterým jsme se setkali v Kyjevě.

Světlovlasý a bělobradý Rizvan v dobré fyzické formě i ve svých 57 letech byl po celý svůj život válečníkem. Narodil se v nevelké horské osadě na hranici Dagestánu a Čečenska. Patří k etnické menšině Laků, z nichž většina jsou muslimové-sunnité.

Svět, ve kterém žije Rizvan, je světem bojových bratrů. Stal se válečníkem ještě před vznikem internetu, mobilních telefonů, videonahrávek nebo dronů. Rizvan se připojil k ozbrojenému hnutí, když se rozpadl Sovětský svaz, a vypravil se bojovat za lepší život v Čečensku a Dagestánu proti Rusům během první čečenské války v polovině 90. let. Potom odjel do Ázerbájdžánu, kde byl roku 2004 uvězněn pro podezření ze styku s al-Kájdou.

Nehledě na to, že Rizvan přiznává své sympatie k islámským organizacím, říká, že důvod pro zatčení byl vykonstruován – nezákonné držení zbraně. Státní orgány nemohly objevit nic podezřelého – v domě jeho ženy byl objeven jen jeden ruční granát, přesto mu dávali za vinu nezákonnou držbu zbraně a příštích několik let strávil ve vězení.

Ve vězení ho podle jeho slov mučili a záměrně ho posadili do cely s nemocným tuberkulózou. Podařilo se mu poslat dokumenty k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v nichž obvinil vládu Ázerbájdžánu z porušení svých procedurálních práv a nenáležité soudní procedury. Bylo vyneseno rozhodnutí v jeho prospěch a vláda Ázerbájdžánu byla povinna vyplatit mu 2.400 euro kompenzace a ještě 1.000 euro na úhradu soudních výdajů.

V Rusku byl na něj vydán zatykač. O návratu do rodného aulu nebylo tedy řeči. Jestliže se vrátí, jeho rodina tak či onak bude „platit“. „Kontrolují nás přes naše rodiny,“ říká Rizvan. Odsuzuje ty, kteří neopustili rodnou zemi a neodjeli bojovat s nevěřícími. „Volba je taková: buď zůstaneš, nebo pojedeš do zahraničí, kde si můžeš svobodně vydechnout.“

„Člověk se zrodil jako svobodný tvor,“ říká Rizvan. „Všichni jsme otroci boží, ale nejsme zrozeni k tomu, abychom byli otroky jiných. Existuje jen jediný zákon, a to zákon boží.“

Po propuštění z vězení v Ázerbájdžánu se stal věčným podivínem, tulákem, a nyní je jedním z bratrů na Ukrajině. Přijel sem, protože Munajev, který velí Dudajevovu praporu, rozhodl, že přišel čas bojovat na Ukrajině. „Jsem zde proto, že mě sem Isa, můj bratr, pozval. Je čas splatit dluhy, řekl. Kdysi bratři z Ukrajiny přijeli do Čečenska bojovat s naším společným nepřítelem, agresorem, okupantem.“

Dluh se sluší splatit takovým Ukrajincům, jako je Alexandr Muzyčko, který se stal jedním z bratrů, i když nepřijal islám. Muzyčko společně s jinými ukrajinskými dobrovolníky bojoval v Čečensku proti Rusku. Velel oddílu pod názvem „Viking“ a byl podřízen známému polnímu veliteli Šamilu Basajevovi. Muzyčko zemřel loni na Ukrajině za podivných okolností.

Rizvan je na Ukrajině už rok, celou tu dobu se neviděl se svou rodinou. Jejich poslední odloučení trvalo sedm let. Nikdy neměl čas věnovat se dětem jako otec, ani je poznat jak se patří. Je už dědeček, i když je jeho rodina na kavkazské poměry malá – má jen jednoho syna. Žena mu často telefonuje a prosí ho, aby jí poslal peníze, a ty on skoro nikdy nemá.

V 17. století byly oblasti na východ od Dněpru známy jako „divoké pole“, nedosahovala sem moc ruského impéria, takže přitahovaly uprchlíky, zločince i svobodné rolníky. Dnes hrají podobnou roli, ale tentokrát pro bratry-muslimy. Na východní Ukrajině často vlaje zelený prapor džihádu nad pozicemi soukromých praporů.

Pro mnohé muslimy, takové jako Rizvan, je válka na Donbase jen další etapou v boji proti ruskému impériu. Pro ně nemá význam bojovat za chalífát na Blízkém východě nebo za likvidaci ruského vlivu na Kavkaze – bratři jsou jednotní ne v národnostním ohledu, ale v semknutosti a solidaritě.

Ovšem bratři nemají skoro za co žít a pokračovat v boji. Jsou chudí a poměrně zřídka získávají granty od tzv. islámských humanitárních organizací. Nutné prostředky si musí získávat sami a často s použitím síly. Jantar je jednou z Rizvanových idejí, jak financovat bratry bojující na východní Ukrajině v Dudajevově praporu, do jehož sestavy patří muslimové několika národností, Ukrajinci, Gruzíni a také několik Rusů.

Bratři doufali, že ukrajinská vláda ocení jejich statečnost a ochotu nasadit život v boji za suverenitu Ukrajiny, ale přepočítali se. Vláda je z velké části ignoruje, stejně jako jiná podobná uskupení – Ajdar, Azov a Donbas. Tito ozbrojení dobrovolníci se nepodřizují Kyjevu, a ukrajinští politikové se bojí, že se jednou „bodáky“ obrátí proti nim. Dobrovolníkům pomáhají obyčejní lidé, ale to nestačí. Vojáci, kteří se spojují s Pravým sektorem, dostávají peníze, automobily a obydlí od oligarchů.

Ale Rizvan má ještě jiný plán. Obává se toho, že jakmile jeho vojáci začnou expropriaci bohatých, jejich oddíl bude postaven mimo zákon. Proto se rozhodl ve prospěch stínové ekonomiky, v níž jsou on a jeho bratři specialisté.

V 90. letech jantarové doly v lesích, obklopujících Rovno, byly státním majetkem a spravovaly se velmi špatně. Místní obyvatelé je začali nezákonně využívat, byla to možnost lehkého a rychlého výdělku. Brzy tento „byznys“ vzala pod svoji kontrolu místní mafie. Za určitý poplatek bylo možno pracovat v dolech a prodávat jantar mafii za fixní cenu 100 dolarů za kilogram. „Napojeni na byznys“ byli všichni: místní právní orgány, gubernátor. Takové byly zákony byznysu v té době.

Důsledkem toho je, že ačkoli Ukrajina oficiálně dobývá cca 3 tuny jantaru ročně, více než 15 tun se každý rok nelegálně vyveze do Polska. Tam se dobývá a se značným ziskem prodává ruda. Rovenské doly pracují ve dne v noci. Stovky lidí s lopatami bloudí lesy: platí mafii méně, ale také dobývají méně jantaru – a méně tedy vydělávají. V nejlepší situaci jsou ti, kteří mají vrtnou pumpu – stahují vodu pod tlakem do země mezi stromy, dokud nedosáhne dutina hloubky 2-3 metrů. Jantar vyplouvá na povrch vody.

V jakési době tu Rizvan strávil několik týdnů. Vrátil se rozčarovaný: místní mafie nesouhlasila s jeho plánem spolupracovat kvůli boji jeho bratrů za nezávislost Ukrajiny. Ale teď má jiné argumenty: jeho lidé ovládli území a nikoho do lesa nepouštějí. Takže místní mafii nezbývá nic jiného než se s nimi o zisk dělit, v opačném případě nevydělá nikdo.

Tahle práce se Rizvanovi nelíbí. Ví, že mu nepřinese ani čest, ani slávu, dokonce mu může vynést další uvěznění. Raději by stál se svými bratry na přední linii, kde je vše zářivě jasné a prosté. Tvrdí, že ještě může bojovat, ale ve skutečnosti je na to už starý, i když si to nepřizná. Může být v dobré fyzické kondici, ale válečníci nepřežijí více než několik let – prostě ztrácejí sílu a vůli k boji.

Munajev mu dal ještě další příkazy: je nezbytně nutné organizovat „skupinu rychlého nasazení“ v Kyjevě. Skupina bude působit jako týlový ešelon, který se bude zabývat sběrem dluhů a zastrašováním konkurentů, také bude čelit diskreditaci Dudajevova praporu. Je jasné, že tento prapor bude pracovat daleko od frontové linie, tam, kde se nebojuje, ale jsou peníze. Když to bude nutné, budou kontrolovat rovenské doly nebo sbírat peníze v nelegálních kasinech, kterých jsou v Kyjevě stovky.

Rizvan mně posílá fotografie, na nichž je zachycen ozbrojený útok na několik nelegálních kasin, vypáčení sejfů a hracích automatů. Útočníci rychle mizí, aniž by byli dopadeni. Získané peníze posloužily k nákupu uniforem, jídla, obuvi, složení nákladu a jiných věcí, na frontě nezbytných. Místní mafie ví, že je proti „bratrům“ bezmocná: jsou ozbrojení a zkušení. Právní orgány se nechtějí do záležitosti vměšovat. Konec konců – je to nelegální herní byznys.

Řekl jsem Rizvanovi, že je to nebezpečná hra. Rozesmál se: „To je nesmysl. Zabývali jsme se tím v Dagestánu. Nikdo ani prstem nehne. Neřeš to.“

Rizvan mě nakonec veze ke svému „staršímu bratrovi“ Isu Munajevovi na jeho tajnou základnu nacházející se mnoho kilometrů na západ od Doněcka.

Několik hodin jedeme v jeho starém Chrysleru, koupeném v Polsku, po zasněžených silnicích plných výmolů. Stroj je označen čísly ATO, tzv. antiteroristické operace.

Tato čísla mu dávají možnost projet stanoviště dopravní služby bez zastávek a umožňují mu nedávat úplatky, jestliže ho přece jenom zastaví. Čísla ATO, maskovací uniforma a zbraň u pasu stačí k tomu, aby předešel všem problémům. Milicionáři salutují a přejí mu úspěch.

Jede rychle, nechce se zastavovat, spát, ani si vypít kávu. Jestliže přece jen zastavuje, hledá pomocí kompasu Mekku. Když přichází čas modlitby, zastavuje stroj, tlumí motor a kleká před Alláhem na šál rozprostřený ve sněhu.

Když se ho ptám na odpočinek po tolika letech plných obtíží, pohorší se: „Jak můžu končit? Ještě je přede mnou mnoho práce,“ říká. „Odpočívat budeme, až dosáhneme svých cílů. Já jen plním ustanovení Koránu. Poslouchám Boha a Proroka. A dělám, co mi říkají.“

Na cestě do Krivojrogu jsme se setkali s Dimou, mladým byznysmenem, kterému není ani 40, ale už si vydělal jmění v hodnotě pěti milionů dolarů. Nedávno ztratil skoro tři miliony při byznyse ve válečném Doněcku. Dima pracuje pro Igora Kolomojského, jednoho z oligarchů, financujících ukrajinské dobrovolnické prapory. Dima a Rizvan se znají poměrně krátkou dobu: Dima je Rizvanovi podle jeho slov dlužen ohromnou sumu peněz, ovšem není jasné za co. Rizvan ho vydírá, a nakonec získává 20 000 dolarů.

Toto ani zdaleka nestačí k financování Dudajevova praporu. Ale Rizvan má Dimovi co předložit: jantar. Teď je Dima připraven hovořit. Kupce je rozhodnuto hledat mezi boháči Perského zálivu. Rizvan má tyto kontakty: bratři ze Saúdské Arábie ochotně pomáhají džihádu na Kavkaze a Blízkém východě.

Následujícího dne sedí Rizvan opět za volantem. Starý Chrysler sotva jede, motor se přehřál. Mechanik s vysokoškolským technickým vzděláním a zkušeností práce v sovětských obranných podnicích připojil plastovou láhev se špinavou vodou k radiátoru za pomoci gumové hadičky.

„Nevím, kolik toho zvládnu,“ nečekaně říká Rizvan. „Všechno je v božích rukách. Asi na téhle cestě zemřu. Ale jinou volbu nemám.“

Zdroj zde, překlad Alena Mikulášková.