Letošní dovolenou jsem strávil v Rusku. Z mnoha důvodů. Jedním z nich byla skutečnost, že šlo o jedinou evropskou zemi, v které jsem nebyl ani na skok. Tak toto léto jsem si to vynahradil. Letadlem do Moskvy a pak tři týdny na sever, až k Bílému moři, na jedno z někdejších „souostroví Gulag,“ Solovecké ostrovy, potom zpět na jih do Petrohradu a s Aeroflotem do Prahy. K takovému výletu se sluší napsat pár slov i když se nedá říci, že bych byl něčím vysloveně překvapen, přeci jen šlo o velkou zkušenost. Nechci však psát nějaký cestopis, a tak jen telegraficky o nesdělitelném:
- Rusko je veliké a je to vidět na každém kroku. Široké silnice, obrovské domy, velká náměstí, rozlehlé parky, hluboké lesy, široký prostor je cítit všude.
- Silnice snesou srovnání s těmi našimi, spíše jsou na tom lépe. Výstavba nových je zde zřejmá na první pohled. Stejně jako nové značení, nové semafory s vteřinovým ukazatelem či autobusovými zastávkami. Zřetelně jsou vidět státní investice do infrastruktury, a to až po odlehlé kouty Ruska. Abychom však vychutnali silnice někdejší, socialistické, svezli jsme se asi 200 km po silnici, která vypadala jako někdejší dálnice na Berlín, tedy betonová, do kdysi významného města Kargopole. Místním to možná tolik nevadí, většinu roku je stejně pokrytá ledem a sněhem. Rodáci jsou vybaveni terénními automobily a severskou zkušeností. Zimu mají na rozdíl ode mne rádi.
- Ve všech městech jsou obchody naplněné zbožím srovnatelně s naší zkušeností z Čech. Jen je to v Rusku větší. Tak obchodní dům GUM v Moskvě, kdysi zdroj posměchu pro primitivní nedostatkové zboží je dnes sídlem nejluxusnějších světových značek v oblasti módy. Taková naše pražská Pařížská ulice s tím rozdílem, že zde je zastřešená a násobně větší. Sortiment v obchodech na dalekém severu je srovnatelný třeba s našimi městečky na Šumavě.
- V Rusku mohutně investují do památek všeobecně, a do památek spjatých s pravoslavnou církví zvlášť. Ta prožívá svůj nový rozmach.
- Ve městech je pořádek, časté jsou parky, dětská hřiště a nějaké to muzeum. Platí to od Moskvy přes Jaroslavl, Pudož, Kargopol, Petrozavodsk, Rostov až po Petrohrad. Obzvláště pro Petrohrad, podle mého názoru nejhezčí evropské velkoměsto.
- Šváby ani jinou havěť jsme neviděli, přestože jsme spali v těch nejlevnějších ubytovnách.
- Čechy tu mají z nepochopitelných důvodů rádi, přestože vědí, že my je moc rádi nemáme.
- Uvaděčky v muzeích jsou vzdělané, sečtělé, často mluví plynně anglicky a rozumí oboru, který je předmětem výstavy.
- Nekonečné lesy vypadají zdravě a nedají se srovnávat s neduživým stavem Šumavy či Krkonoš, o Krušných horách nemluvě.
- Často jsou vidět pozůstatky doby minulé, od vybydlených oprýskaných paneláků po zkrachovalé velkopodniky typu Poldi Kladno, jenom zde zase o dost větší. Na druhou stranu je rovněž vidět nová výstavba.
- V Rusku se potýkají s mizením vesnic, často je třetina domů ve vesnici opuštěných. Kdo by měl zájem o "daču" u jezera v krásné nedotčené přírodě nějakých 3000 km od Prahy, pořídí zde levně, možná zcela zdarma.
- V každém městě i městečku je alespoň jedna socha V.I. Lenina a jeden pečlivě udržovaný a zdobený památník padlým ve 2. světové válce. Osoba V. I. Lenina je prostě součástí ruské historie. Podobně zde často vidíme „Sovětské“ či „Komsomolské“ ulice. Éra budování socialismu patří k historii podobně jako samoděržaví cara Petra Velikého. Symptomatická je historka o Leninově pomníku v Sergijev Posadu, kde jej někdo polil barvou. Druh vandalství, který bychom mohli vyvážet. Druhý den vyhořel jeden přilehlý klášterní objekt. Od té doby stojí socha Lenina nerušeně vedle sochy pravoslavného světce. Ať už je ta historka pravdivá nebo ne, ukazuje, že cesta smíření a respektu je cestou správnou, opačná cesta vede ke sváru, nenávisti, rozbrojům, bídě a nakonec možná k válce. Podobně působí pomník padlým v jiném městě. Přestože svým stylem nezapře éru budování socialismu, je zhotoven tak, aby dal vyniknout nedalekém pravoslavnému chrámu. V Petrohradě zase můžeme vidět obrovské nápisy „Leningrad - město hrdina“. Neodhazují svůj někdejší název na „smetiště dějin“, ale naopak, Petrohrad leží v „Leningradské oblasti“.
- Sochy Lenina nijak nebrání výzkumu období "budování komunismu" a jeho obětí. Například rozsáhlý areál sedmi tisíc obětí budovatelů Bělomořsko-baltského kanálu na místě hromadného hrobu je zdoben květy a ústředním mottem "lidé, nezabíjejte se navzájem". Muzeum historie ukazuje pracovnu Lenina i Stalina stejně jako působení Čeky a dalších nástrojů rudého teroru.
- Ve městech nejsou prakticky vidět bezdomovci. Jen v Moskvě jsem viděl dva a v Petrohradě 3. Přišli k naší polní kuchyni pro jídlo. Spletli si nás s Armádou spásy. To samozřejmě neznamená, že jich není více, Petrohrad má kolem 6 milionů obyvatel a Moskva 12. Nicméně trend je patrný. Doba žebráků z doby Jelcina, miláčka Západu, je pryč.
- Venkovská romantika bříz a domečků z pohádek vychází ze skutečnosti. Domy jsou tu neokázalé, maximálně dvoupodlažní, ale vždy originálně zdobené. Zvěrstvo výstavby sídel zbohatlíků patrné u nás od Šumavy k Tatrám jsme neviděli. I domy bohatých drží linii svébytné ruské architektury.
- Lidé jsou v Rusku stejní jako my. Někteří protivní, jiní srdeční. Ženy častěji nosí šátky a dlouhé sukně, rády mají typickou modrou a k líčení ruskou červenou. Jsou více živočišné, sebevědomé, řídí rychlá i terénní auta, na Solovkách se prohánějí ve čtyřkolkách. Po prašných cestách tamtéž si vykračují jak na setkání „manažerek roku“.
Závěr
Ne náhodou tuto zemi několikrát navštívil Masaryk a ne náhodou sem vedly cesty mnohých českých intelektuálů, a to i v době, kdy šlo opravdu o zbídačenou zemi. Vždyť před pouhými sto lety to byla země většinového analfabetismu, zaostalosti a bídy včetně po staletí opakovaných hladomorů. Někde jsem četl, že Rusko můžete buď nenávidět nebo milovat. Vybral jsem si to druhé. Možná i proto, že jsem pochopil, že jim opravdu nemůžeme mnoho poradit, natož je soudit. Bylo by to stejné, jako když mravenec chce radit slonovi, jak se žít. Napadlo mě, že kdyby našim demokraticky zvoleným politikům půjčili Rusko, pravděpodobně by do půl roku bylo po Rusku a do roka by tam vypukl hladomor. Jsme neuvěřitelně směšní ve své zálibě někoho pořád kritizovat a nenávidět. Myš radí kočce, mravenec medvědovi, brouk pytlík každému. I malá země může být krásná, když bude tím, čím je, a nebude si hrát na to, co není. Podobně Praha působí jako krásná miniatura ve srovnání s Moskvou či Petrohradem.
Ať je to jak chce, Rusko udělalo obrovský kus cesty k všeobecné prosperitě, buduje svůj stát jako pospolitost národní, občanskou i státní. Řečeno s klasikem, "můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat".