V létě roku 2017 dala budoucí nositelka Nobelova ceny za literaturu delší rozhovor redaktorům z levicového intelektuálního projektu zvaného Contretemps - Revue kritického komunismu. Přetiskujeme volně přístupný rozhovor pod originálním názvem Écrire la violence sociale. Entretien avec Annie Ernaux.

Do jaké míry podmiňuje literární činnost zapojení do současné společnosti z hlediska sociálního původu, postavení ženy atd.? Jak souvisí literatura s politickou angažovaností? Jak psát o utiskovaných skupinách, o sociálním násilí: O tom běžném a všudypřítomném, které například Pierre Bourdieu nazval "symbolickým násilím"? Jaké jsou rozdíly mezi sociologickým pohledem a literární tvorbou? Jak může autobiografická tvorba odhalit mechanismy produkují útisk a tvoří celou strukturu sociálních vztahů? Jak může být literatura prostředkem boje proti nadvládě nebo alespoň způsobem, jak domoci spravedlnost utlačovaným?

Těmito a dalšími otázkami se v rozhovoru s Manuelem Cerverou-Marzalem (dále MCM) zabývá spisovatelka Annie Ernaux, autorka knih Les Armoires vides (1974), La Place (1983) nebo novějších Les Années (2008) a Regarde les lumières mon amour (2014).


MCM: Paní Ernauxová, vaše studium literatury a úspěchy na pedagogickém poli vám umožnily uniknout z prostředí vašeho dětství. To však zůstává určujícím faktorem vaší tvorby. Myslíte si, že skromný původ vaší rodiny vás vedl k tomu, že jste psala jinak než spisovatelé z privilegovaného prostředí?

Jen úvodem jedna poznámka. Vaše otázka implicitně naznačuje, že spisovatel pocházející z nižších vrstev je de facto v jiné situaci, kdy je nějak utlačován. Tuto otázku byste pravděpodobně nepoložili spisovateli z buržoazního prostředí. Je jich většina, ale nikdy se jich nikdo nezeptá: "Přimělo vás vaše rodinné zázemí psát jinak?" Je tu ještě něco jiného. Spisovatelé stejného původu jako já, které znám, by na vaši otázku odmítli odpovědět, protože nechtějí vypadat, že se liší od ostatních lidí.

Toto předběžné upozornění znamená, že jsem si dobře vědoma složité situaci, v níž se jako přeběhlice nacházím. Nyní mohu odpovědět na vaši otázku, protože dobře vím, v jakém prostředí se pohybuji. Takže: nevím, jestli jsem byla "vedena k tomu, abych psala jinak". Jisté je, že na začátku jsem si toho nebyla vědoma. Nová situace vznikla v okamžiku, kdy vyšla moje první kniha Les Armoires vides (1974). Ale ta změna se netýkala samotného psaní knihy. To je důležitý rozdíl. V té době jsem věděla, že to, co píšu, je poněkud netypické. Ale nekladla jsem si otázku, zda je to psaní samo o sobě, nebo zda v něm lze najít stopu mého skromného původu. Když ten román psala, nevěděla jsem, jestli vůbec někdy vyjde. Takže až po vydání jsem byla vržena do jiného, poněkud násilného způsobu psaní, jak tomu říkají recenze. Tento způsob psaní jsem pak zcela převzala knihou La Place (1983), kdy jsem odmítla psát běžnou beletrii.

MCM: V rozhovorech s režisérkou Michelle Porteovou jste se svěřila s následujícím: "Nikdy jsem si nemyslela, že já budu ta, která něco napíše. Nepíši jako žena, jsem prostě někdo, kdo píše." Řekl byste totéž o sociálním prostředí, ze kterého pocházíte? Zůstalo ve spisovateli, kterým jste se stala, něco z vašich prarodičů, kteří byli rolníky, a z vašich rodičů, kteří byli dělníky?

To jsou ale dvě různé otázky. Vždycky jsem odpovídala, že to, že jsem žena, to není problém. Samozřejmě, že společenské podmínky a podmínka být ženou - nemluvím o "podstatě", ale o "podmíněnosti" - jsou v tom, co píšu. To bylo opravdu zřetelné a to mne formovalo. Nemohu to vyškrtnout a říci, že to se mnou nemá nic společného. V mém vztahu ke světu je především stále něco z mých prarodičů, kteří byli rolníky, a z mých rodičů, kteří byli dělníky. Například strach z toho, že nebudete mít dostatek peněz na holé živobytí a že se musíte spoléhat na druhé, aby vám toto živobytí zajistili. Obecná nedůvěra k ostatním, mocným, ale nejen - nevím, jestli je to specifické pro Normandii, odkud pocházím, ten sociální pesimismus. Něco z těchto obav, z této nedůvěry se odráží v mém psaní, viz ty neosobní analýzy. Strach z nedostatku hrál zásadní roli v mém rozhodnutí, že nikdy neopustím učitelské povolání.

MCM: Myslíte kvůli životním jistotám, které toto povolání představuje?

Ano. Měla jsem dvě děti, které jsem vychovávala sama. A měla jsem navíc strach, že se budu muset živit psaním.

MCM: Protože jste byla učitelkou znamenalo, že jste nemusela psát, abyste se uživila, že jste mohla psát, kdykoli se vám zachtělo?

Přesně tak. Představa, že musíte každý rok nebo dva odevzdat rukopis, mě děsí. Velmi rychle jsem pocítila, že toto omezení nemohu přijmout. Potřebovala jsem čas, aby text dozrál, aby to psaní za něco stálo. Kdybych si z psaní udělala svou živnost a hlavní zdroj obživy, nutně bych chtěla, aby se mé knihy lépe prodávaly. Zdá se mi, že tato touha, tato materiální nutnost, negativně poznamenává to, co člověk píše, zatemňuje to. Možná to tak není u všech, to nevím.

Témata


MCM: Často se říká, že vaše dílo je silným svědectvím reality, že čtenářům nabízí ostrý pohled na násilí společenských tříd a na mužskou nadvládu. Ale není pro vás jako pro autorku psaní naopak způsobem, jak uniknout z reality, jak se odpoutat od genderových a sociálních témat?

To ne, nejde o způsob, jak utéci od reality. Naopak, je to vždy ponor do reality. Ale je pravda, že je to zároveň, jako pro každého spisovatele, způsob, jak se vymanit z genderového a třídního zařazení. Recepce kritiků mě k tomu ale často vrací, takovou oklikou. V současné době mě velmi zaráží to, co se říká o Edouardu Louisovi, všechny rozhovory ho vracejí ke "jste mimozemšťan". To určitě není fér. Edouard Louis mi říká, že je zničený, nemilovaný, a já mu odpovídám: "Ale tebe nikdy nebudou mít rádi." Prostě jej nepřijali do klubu. Jak by řekl Bourdieu: "Kde je jeho vstupenka? Psaním si člověk tuto legitimitu přivlastňuje, ale může ji kdykoli zpochybnit. Dlouho jsem musela uvádět, že jsem aprobovaná učitelka. To mne legitimizovalo. "Je jednou z nás," tak si to mysleli.

S genderovým zařazením je to možná ještě složitější, protože jde napříč všemi společenskými vrstvami a je součástí sexistické recepce literatury. To se projevuje například při výběru knih na ceny, kde jsou někdy přítomni pouze muži. Když vyšla má kniha Passion simple, byla jsem napadána jako žena, která píše údajně "nežensky"; ale také jsem byla zcela nelogicky označena jako spisovatelka, která zběhla ze svých řad a napsala dílo La Place.

MCM.: Kniha La Honte, kterou jste vydala v roce 1997, začíná touto traumatickou scénou: "Můj otec chtěl jednu červnovou neděli brzy odpoledne zabít mou matku" a končí tímto vyznáním: "Vždycky jsem chtěla psát knihy, o kterých se potom nedá mluvit, které jsou z pohledu druhých lidí neúnosné." Jak se stud stává hnací silou psaní?

Ale věta, kterou citujete, pokračuje takto: "Ale jakou hanbu by mi mohlo přinést psaní knihy, aby se vyrovnala té, kterou jsem zažila ve svých dvanácti letech?" Tento proces, touhu po studu, ale nemožnost, aby se psaný stud rovnal skutečnému studu, jsem si ověřila na mnoha svých knihách. Včetně dalšího, Mémoire de fille. Pokaždé jsem obětí takové iluze - před psaním, v projektu, je to stud. Pak tu knihu dám dohromady, nějak jsem k tomu donucena, a ona to není žádná ostuda psát romány. Vždycky si myslím, že umřu hanbou, až se to dostane ven, ale nikdy se nic nestane. Nikdy jsem neumřela hanbou, protože psaní není opravdový život. Stud je hnací silou touhy psát, ale neodpovídá studu v tom, jak vás naplňuje, jak působí a jak navzdory všemu zůstává i po napsání díla. Stud nelze smazat, ale po napsání se rozpouští, je sdílen s ostatními. Píšu o hanbě s myšlenkou, že se najde alespoň jeden člověk, který ji pochopí. To je pocit, který mě pohání. Při psaní své první knihy Les Armoires vides jsem nemusela překonávat stud, protože jsem nevěděla, zda kniha vyjde. To všechno se změnilo. Když rukopis přijali dva nakladatelé, byla jsem zdrcená. Najednou jsem si uvědomila, co jsem napsala. Román La Place byl zlomový bod, protože jsem poprvé předpokládala, že "existuji" mimo své psaní, a že se k tomu už nebudu vracet. Rozhodla jsem se postavit realitě čelem a tím se v jistém smyslu i stydět sama za sebe.

MCM: Zmínila jste Edouarda Louise. V roce 2014 se po vydání knihy En finir avec Eddy Bellegueule znovu rozhořela debata mezi prekaritou a populismem, mezi těmi, kdo považují utlačované za oběti, a těmi, kdo je považují za hrdiny. Jsme odsouzeni k tomu, abychom se pohybovali mezi těmito dvěma nástrahami? Dokážeme najít správný tón, jak mluvit o pracujících?

Tato otázka zůstane vždy otevřená. Hranice mezi těmito dvěma extrémy je velmi tenká. Román En finir avec Eddy Bellegueule vznesl tuto otázku, ale to není problém. Kdyby Edouard Louis napsal totéž o lidech, kteří nebyli jeho rodiči, přijetí by bylo jiné. Za to je kritizován, že to řekl o své rodině. Stejnou zkušenost jsem měla s Les Armoires vides. Tento typ kritiky přicházel zejména z komunistických novin: "Útočí na ty, kteří jí umožnili studovat". Dá se najít správný tón? Říkalo se, že jsem uspěla, když jsem mluvila o svém otci v díle La Place, ale nejsem si jistá, jestli jsem uspěla. Možná se později zjistí, že nikoliv. Posouzení závisí na dané době.

MCM: Berete při psaní v úvahu možnou kritiku prekarity, ze které byste mohl být obviněna? Jinými slovy: Přemýšlíte o tom, jak správně mluvit o pracujících, nebo je to jen otázka, kterou vám vnucuje společnost a která přichází zvenčí?

To vůbec není jednoduchá otázka... Své psaní zasazuji do současnosti, do vztahu ke své době. Jsem povinna brát v úvahu názory své doby, musím k nim zaujmout přímý vztah. Dělám to víceméně vědomě. Není to první věc, na kterou myslím, když píšu, ale je to implicitní. Ve své další knize budu psát o konci padesátých let a současnosti. Mezi nimi prošla společnost naprostou sexuální revolucí. To, co se očekává od dívek, od žen, se zcela změnilo. Nemohla jsem si pomoci, ale zamyslela jsem se nad tím a na různých místech knihy se touto otázkou jasně zabývám. V knize Regarde les lumières mon amour hodně mluvím o zahalených ženách, abych změnila čtenářův pohled na ně v kontextu francouzské společnosti, která je vůči nim v současnosti velmi nepřátelská. Psaní je tedy vždy aktuální.

MCM: Vaše díla dávají důraz na jevy, které literatura obvykle ignoruje, jako jsou potraty, domácí násilí, anonymní davy v městské dopravě, zákazníci supermarketů. Zdá se, že tento způsob podrývání literární hierarchie má politický význam. Jak vnímáte vztah mezi literaturou a politickou angažovaností?

Když mi bylo dvacet let, tak jsme si představovala, jak budu psát, říkala jsem si, že je to proto, abych se "pomstila za svůj původ". Už to bylo něco politického, ale bylo to mimo hru a velmi naivní. Myslela jsem si, že dcera dělníka, která píše román, ať už je jakýkoli, z toho automaticky udělá politickou aktivitu. Nechápu to, ale ono to svým způsobem posiluje kulturní elity. Když jsem o deset let později napsal knihu Les Armoires vides, šlo mi naopak o odhalení toho, jak se školská instituce podílí na dominantním světě a jak vytrhává děti ovládaných tříd ze světa jejich původu. V té době jsem se stala učitelkou a pocítila jsem všechno to kulturní násilí, které je na těchto dětech pácháno ve škole. V této první knize jsem psala politicky, to znamená, že jsem zpochybňovala to, co žijeme a vidíme. Nedokážu si představit psaní, které by mě a čtenáře zároveň nezaujalo.

MCM: Vaše předposlední kniha Regarde les lumières mon amour je deníkem vašich návštěv nákupního centra Trois-Fontaines v Cergy. Jak vás napadlo psát o supermarketu?

Supermarkety jsou místa, která mě fascinují. Možná to pochází z dětství, z obeznámenosti s tím, čemu moji rodiče, obchodníci s potravinami, říkali "klientela" a co pro mě bylo společenstvím lidí, s jejich příběhy, s jejich finančními prostředky, často slabými. A také znám ono "zboží", které zabíralo veškerý nebo téměř veškerý prostor v domě, i s jinými věcmi. Proto pohled na obchodní místa, jejichž proměnu jsem zažila od šedesátých let až po dnešek, od malé samoobsluhy až po hypermarket o rozloze několika tisíc metrů čtverečních, je nabitý vzpomínkami na dětství. Opravdu je považuji za místa paměti a místa života. Zde přichází ke slovu politická angažovanost: Odmítnutí povýšené a elitářské představivosti, která hypermarkety očerňuje a nenachází tam nic, co by bylo zajímavé. Jejich cílem není samotný objekt, ale dav, který jim vadí, lidé, které tam potkáte, nákupní promiskuita. V Paříži jsou hlavně malé obchody, jako je Monoprix, který byl ztělesněním tohoto proletářského proudu, ale nyní je velmi elegantní. Hypermarkety jsou realitou v provinciích a na předměstích. Tato kniha je vedlejší činností, kterou si vyžádal Pierre Rosanvallon. Ale vidím, že má smysl jako politická reakce na opovržlivé představy, má rehabilitovat prostor navštěvovaný všemi společenskými vrstvami. Nevím, jestli se mi to nutně podařilo. Ale kniha se hodně četla.

MCM: Ve scéně před stánkem s rybami v supermarketu Auchan píšete: "Zastaví se před ním černoška v dlouhých květovaných šatech, zaváhá a odchází." Hned v dalším odstavci přiznáváte, že jste se zdráhala uvést barvu její pleti. Co si myslíte, že tento typ dilematu odhaluje?

Kdybych nakupovala v hypermarketu v Bamaku, malijský spisovatel by mě označil za "bílou ženu". Tak jsem se rozhodla zmínit barvu pleti této ženy. Ale je to složité, protože obě situace nejsou úplně totožné, vzhledem k tomu, že v současném hypermarketu, v roce 2012, v kontextu doby, která se od té doby ještě více ztížila, si lidé hned řeknou: "No jo, ale tam samozřejmě žijí jenom přistěhovalci nebo potomci přistěhovalců". Ale jsou tam Západní Indové, takže jsou to Francouzi. Tohle je ale rasismus. V roce 1989 v Auchanu řekla jedna starší žena nahlas o mladé černošce: "Měla by se vrátit do své země". Moje reakce: "Ale madam, ona je možná Francouzka!" Zdálo se, že je ohromená nebo nedůvěřivá. Víte, tyto věci nejsou nové. V této souvislosti jsem také hovořila o ženách, které nosí závoj, ne proto, že by jich bylo mnoho, ale abych představila legitimitu jejich volby. Chtít po nich, aby jej odstranili, je oživením kolonialismu. Literární kritici se kupodivu tomuto aspektu knihy pečlivě vyhýbají. Ve skutečnosti je to past, která popisuje mnohonárodnostní realitu dnešní společnosti, ať už člověk říká barvu pleti, nebo ne. To je příznačné pro znepokojivý vývoj ve Francii.

MCM: Vaše knihy mají nepopiratelný sociologický rozměr. Vaši osobní rovinu využíváte k odhalení obecnějších kolektivních mechanismů. Jak si představujete skloubení subjektivity a společnosti? Jak zajistit, aby "já" nezasahovalo do "my" a naopak?

Zdá se mi, že je to otázka postoje, odstupu: Považovat to, co se mi děje, co se mi stalo, za sociologicky, historicky situované, a zároveň vycházet z osobní roviny, která mě nutí věci psát. Znamená to vystoupit ze singuláru v každém slova smyslu. Možná je to snazší pro třídní přeběhlíky, kteří žili v jednom světě a pak v jiném, takže o identitě se pochybuje více než u ostatních. Ani v tak intimní oblasti, jako je vášeň, jsem nemohla psát jinak než klinicky, pozorovat to, co dělám a prožívám, jako by to byl někdo jiný (Simple Passion, 1992).

MCM: V roce 1972 na vás silně zapůsobila četba knihy Pierra Bourdieua a Jeana-Clauda Passerona Les Héritiers. Po několika letech nečinnosti jste se cítila "oprávněna" znovu psát. Začala jste realizovat dlouho odkládaný literární projekt, který o dva roky později vyústil ve vydání knihy Les Armoires vides. Na počátku ovlivnila sociologie vaši literární činnost. O čtyřicet let později se tento vztah obrátil: Sociologové se věnují výzkumu díla a života Annie Ernauxové. Inspiruje vás to?

To mě těší. Svým způsobem bylo logické, že to, co vzešlo ze sociologie, se do ní vrátilo, ale jiným způsobem, vtěleným, mohu-li to tak říci, do rozmanitosti a hutnosti jedinečného života a do podoby pravdy dané v reálu. Mé texty nejsou vědeckými o správnosti sociologie dominace, ale přinášejí do ní prvky z osobní zkušenosti.

MCM: Někteří respondenti mají někdy silný pocit, že je sociolog "objektivizuje". V extrémním případě říkají, že s nimi sociolog zachází jako s "pokusnými zvířaty"...

Ano, v tomto ohledu má spisovatel oproti sociologovi tu výhodu, že jeho čtenáři se v jeho knize mohou, ale nemusí poznat. Sebepoznání může být dost drsné. Několik čtenářů mých knih mi řeklo, že celou noc nespali, že je to rozhodilo. Ale pro ně to bylo velmi osvobozující. A to je podle mě výhoda literatury: Můžete přijmout to, co se vypráví, protože je to cizí člověk, někdo jiný, který vypráví příběh, který přichází věcem na kloub. Analýzu neprovádí románová postava, ale někdo jiný. Románová postava není objektivizována. To je výhoda mých knih oproti čistě sociologickým pracím.

MCM: Taková výpověď - "celou noc jsem nespal a zároveň z toho mám dobrý pocit" - není to pro spisovatele velké vyznamenání?

Samozřejmě, že to stojí za to. Dokazuje, že literatura není zbytečná. Víte, ono to není snadné napsat. Důležité je vidět, že je to pro něco, pro někoho užitečné. Tento pocit užitečnosti je pro mě velmi důležitý. Velmi mě ovlivnila moje matka, jejímž krédem vždy bylo "být užitečný". Ženy v domácnosti, zejména ženy ze střední třídy, byly pro mou matku naprostými budižkničemu. Byla jsem vychována v jakési mystice práce. To je něco, co mě nikdy neopustilo. V tomto ohledu jsou zásadní svědectví čtenářů, kteří dokazují, že jim moje práce byla užitečná. Takový dopis mě velmi těší. Je to úžasné: Někdo, koho neznáte, vám napíše, že mu vaše kniha změnila život... Četl jsem svědectví japonských čtenářů - samozřejmě přeložená pro mě -, kteří říkali, že se v La Place, Une Femme a Passion simple také poznali. Bylo to velké překvapení a velké zadostiučinění.

Sociální původ


MCM: Třídní přeběhlíci zažívají situaci, která je často popisována jako obtížná, dokonce bolestná: V novém prostředí se necítí na svém místě a už nepatří do svého původního prostředí. Poskytuje jim tato situace privilegovaný pohled na svět, nějakou zvláštní sociální inteligenci?

Ano, často mají ostřejší a odtažitější pohled na sociální svět, ale přesto musí přijmout svou situaci dezertéra a především si ji uvědomit, nepopírat ji. V opačném případě jsme odkázáni na své pocity, emoce, například stud, sebeponižování nebo naopak přeceňování svých individuálních zásluh. V díle Questions de méthode je jedna Sartrova věta, která, jak se mi zdá, definuje tohoto přeběhlíka, který si není vědom své situace: "Ve světě odcizení se individuální vítěz nepoznává ve svém vlastním vítězství".

Filozofka Chantal Jaquetová vytvořila termín "transclasses" (Les transclasses ou la non-reproduction, 2014), který je méně stigmatizující než "přeběhlík", což má konotaci úmyslné zrady. To mi vadilo, když jsem před třiceti lety musela vysvětlovat, co je to třídní přeběhlík, protože tento sociologický pojem ještě nepronikl do společnosti. Byla jsem nucena upozornit, že se člověk nerozhodne jednoho dne vymanit ze své sociální třídy, že toho dosahuje prostřednictvím procesů - úspěchů ve studiu, navštěvování vyšší sociální třídy atd. A tyto procesy do značné míry nezávisí na individuální vůli a odpovědnosti. Proto považuji tento posun ve slovníku za legitimní. Ještě předtím, než jsem znala slovo "přeběhlík", které mě naučil jeden sociolog, jsem svůj přechod z dělnického světa do maloměšťáckého prostředí pociťovala jako zradu a formulovala jsem ho tak, že jsem si jako motto La Place vybrala tuto větu Jeana Genêta: "Nabízím vysvětlení: Psaní je poslední možnost, když člověk zradí."

MCM: Je psaní o dělnické třídě způsob, jak si zachovat spojení s těmi, které jste opustila, jak si kompenzovat pocit zrady? Můžeme vaše knihy chápat jako příspěvek ke kolektivní paměti "nejpočetnější a nejchudší třídy" (Saint-Simon)?

Myslím, že to všechno je v mém psaní. Abych znovu navázala spojení, které jsem začala odmítat už v pubertě, kdy jsem nesnášela například když ředitelce internátu vysvětlovala, že byla celé mládí dělnicí: "Víte, řádová sestro, já se za to nestydím!" A uvnitř jsem si říkala: "Ale to přece nemusí říkat." Jako by navzdory sobě přiznávala méněcennost. Psát znamená dát si právo nejen to říci, ale také odsoudit hierarchie a kulturní nadvládu, které implicitně staví ženu z dělnické třídy na spodní příčky společenského žebříčku. Jde o to, že chceme proměnit společenskou nedůstojnost v důstojnost a učinit zadost spravedlnosti ovládaných.

MCM: Když vám bylo asi dvacet let, napsal jste si na stránku sešitu: "Budu psát, abych pomstila svůj původ", abych učinila zadostiučinění za utrpení ovládaných. Podařilo se při psaní utišit tuto potřebu pomsty?

Ne, to by znamenalo, že už není žádné sociální utrpení, které by bylo třeba pomstít, nebo že se domnívám, že jsem "udělala dost", když jsem napsala několik knih. Tváří v tvář propasti, která odděluje jednotlivé kategorie lidí, a absenci politického řešení ve mně stále přetrvává hněv a, nutno říci, bezmoc. Chci říci, že ze všech možností, které mám k dispozici, je psaní, jak se mi zdá, nejrozsáhlejší věcí, kterou bych mohla dělat, které přesahuje individuální a rodinný obzor: Je třeba být dějepiscem lidí odsouzených k lhostejnosti a zapomnění. Když jsem byla středoškolskou a vysokoškolskou učitelkou, tak jsem se domnívala, že jsem stála, když ne u zrodu nerovností, tak alespoň u jejich reprodukce, a že je třeba bojovat za opačné pozice. Nikdy jsem neměla prestižní třídy v "renomovaných" zařízeních v centru města, ale vždy jen technické třídy nebo střední školy na okraji středně velkých měst, a byla jsem si vědoma obtížnosti osvojení si jazyka a kódů, které nebyly jazykem jejich prostředí, jež jsem sama zažila. Zdálo se však, že nic nedokáže otřást tímto systémem výběru, který přinesl jen o málo více než jeden či dva "zázraky" na třídu. Řekl bych, že jsem svým způsobem při psaní posunula to, co jsem jako učitel nemohla udělat. Tam jsem nemohla napsat knihy, které jsem napsala, a tak, jak jsem je napsala - zejména Les Armoires vides - když jsem v těch hodinách učila literaturu.

MCM: V knize La Place říkáte, že smrt vašeho otce byla spouštěcí událostí, která ve vás vyvolala touhu psát o svém životě, o jeho životě a o "té vzdálenosti, která mezi mnou a jím v dospívání vznikla". Psaní je tedy způsobem, jak prozkoumat propast, která vznikla ve vaší rodině. Není to ale také způsob, jak tuto propast prohloubit?

Pokud mluvíme o skutečné propasti mezi členy mé rodiny, psaní ji neprohloubilo, naopak, měli pocit, že se v jejich životech něco napravuje, že jejich existence je v knize uznána. Propast se mezi námi prohloubila hned na začátku, od chvíle, kdy jsem nebyla tím, kdo šel "makat", ale pokračovala jsem ve studiu. Tu propast jsme všichni cítili - a já byla první - mezi manuálem a intelektuálem. Ale moje rodina - moje širší rodina - si tuto propast uvědomovala dříve než já. Byla jsem si velmi blízká se sestřenicí, která byla o tři roky starší než já a která se po maturitě stala stenotypistkou, což bylo ve srovnání s dělnickou třídou velmi ceněné povolání. Jednoho dne - to jsem byl ve čtvrté nebo třetí třídě - mi řekla: "Jestli budeš pokračovat ve studiu, už se nebudeme bavit." A já jsem byla v šoku a řekla jsem jí: "Co to kecáš?" Nakonec měla pravdu. Měli jsme stále méně společného. Tehdy, když jsme se o obě chtěly o něco podělit, mi dala přečíst příběh, který ji dojal k slzám. Necítila jsem nic než nudu. Na druhou stranu jsem jí darovala román Angličanky Marghanity Laskiové Un Petit garçon perdu, který se mi nesmírně líbil a dojal mě. Nenáviděla to. Tehdy jsem si neuvědomovala, že náš vkus je ovlivněn už rozdílným školním vzděláním a že, jak jsem si ověřila, když jsem si před několika lety znovu přečetla tento román Marghanity Laskiové, dokážu být citlivá na jeho literární sílu. Postupně jsme se přestali vídat, ona se vdala a já šla na univerzitu.

To, že píšu knihy, pro mou rodinu vždy jen potvrzovalo propast, která vznikla mým studiem. To vše se pro ně vztahuje k nějakému světu, který není jejich vlastní a o němž mnoho neví. Potřebujeme příklad. Poté, co jsem obdržela Prix Renaudot a byla jsem přijata v "Apostrofu", mi jiná moje sestřenice, která byla asistentkou geriatrické péče, řekla: "Ach, ty musíš znát hodně lidí! Vidíte Collara? Stéphane Collaro byl tvůrce "Bébête show", bavič, který neměl nic společného s Bernardem Pivotem. Ale pro mou sestřenici jsme byli s Collarem ze stejného "jiného světa". Dnes je v mé rodině několik dalších přeběhlíků, dalších bratranců a sestřenic. S nimi mě pojí jakési dvojí pouto.

Rodiče


MCM: Tím, že jste se stala spisovatelkou, jste si vynutila obdiv své matky. Vneslo to do vašeho vztahu také jistý druh žárlivosti nebo zášti v tom smyslu, že jste si splnila sen, který byl pro ni nedosažitelný?

Bez ohledu na kulturní rozdíly bylo mezi mnou a mou matkou hodně násilí a zároveň i smiřování. Po celý její život, až do její Alzheimerovy choroby, jsme se vzájemně konfrontovaly. Pravděpodobně jsme toho měly hodně společného. Psaní knih pro ni bylo skutečně snem, což mi téměř bez uzardění přiznala, když jsem jí ve dvaadvaceti letech řekla, že jsem poslala rukopis do nakladatelství: "Kdybych to věděla, taky by se mi to líbilo. Psát knížky." Ale školu opustila ve třinácti letech. Přesto jsem nikdy necítila ani netušila, že by mi někdo záviděl nebo měl k mému psaní odpor, naopak. Převládala hrdost, která pramenila z jistoty, že jsem se stala spisovatelkou díky ní, díky její výchově - upřednostňovala mé studium, mou zálibu ve čtení, nevychovávala mě pro manželství. Domnívám se, že konflikt spočíval jinde, že byl oidipovský, jak jsem pochopila z reakce své matky, která trpí Alzheimerovou chorobou - antisociální nemocí, při níž se všechno vymkne kontrole -, když jí sestra oznámila, že jsem dostal významnou literární cenu, Renaudotovu cenu. Cituji její slova, která sdělila zdravotní sestra: "Vždycky uměla dobře formulovat! Ale nesmíte to říct jejímu otci, ten ji vždycky nosil na rukou! Musíte vědět, že v té době to bylo 17 let, co můj otec zemřel. Byla to velmi výlučná, majetnická žena a musela mít za to, že mě příliš miluje, že mi všechno dovolí.

MCM: Tvá matka měla jistý druh oddanosti knihám, které si nikdy nebrala, dokud si neumyla ruce. Váš otec naopak říkal, že knihy jsou pro vás dobré, ale že je "k životu nepotřebuje". Jaký je váš vlastní vztah k této věci?

Knihovna pro mě vždy byla symbolem vzdělané třídy. Jakmile jsem se naučila číst, knihy se staly předmětem mé téměř neuhasitelné touhy. Do 18 let bylo obtížné tuto touhu uspokojit, protože knihy byly drahé a do veřejné knihovny, která byla otevřená jen dvě hodiny týdně, jsme se neodvážily jít. To pro nás nebylo vhodné místo. Stále ještě existovala knihkupectví, kam mě maminka velmi brzy brala. Dávala mi knihy, kdykoli mohla. Jak vyprávím v knize Les armoires vides, žila jsem v knihách. Byly pro mě velkým zdrojem vědomostí a pravděpodobně mi daly onu pověstnou schopnost mluvit. Ve skutečnosti bylo snadné psát, ne mluvit, protože jsem dlouho mluvila jako všichni ostatní, ve svém okolí. Ale psát jsem se snažila jako v knihách a slova v knihách mi připadala nádherná. S jistou krutostí a velkou dávkou sebedůležitosti jsem občas použila některé z nich, o kterých jsem si byla jistá, že je nepochopí ani děvčata ve třídě, a co hůř, ani můj otec. Myslím, že není příliš silné říci, že se můj život brzy zmítal v realitě i představách, ohledně knih obecně. Ale právě kvůli této známosti jsem asi nikdy neměla stejný posvátný postoj jako moje matka, i když jsem se dlouho nutila číst započatou knihu až do konce vedena nadějí, že mě nakonec zaujme, a také úctou k spisovatelskému dílu. Dnes už to nedělám. Už nemám takovou bezvýhradnou úctu a bez váhání opouštím knihu - často román - o níž si myslím, že její napsání vyžadovalo od autora velkou troufalost a od nakladatele slabost, aby ji vydal. Ale ve dvaceti jsem měla asi stejnou postoj...

Postoj mého otce byl diametrálně odlišný od postoje mé matky. Vyčítal jí, že čte romány, "ještě ve svém věku", řekl. Vzpomínám si na jeho protesty, když říkal o mně: "Ona je moc do knih!" Často říkal "knihy nejsou realita" nebo "není to skutečné". Myslím, že tato slova na mě měla velký vliv. Možná jsem chtěla psát, abych otci ukázal, že je to realita. Možná chci, aby psaní bylo skutečností.

MCM: Máte své knihy opatřené poznámkami, nebo se o ně staráte stejně jako vaše matka?

Ne tolik, ale do knih si dělám poznámky tužkou, které pak mažu. Nemám ráda potřísněné knihy nebo otisky prstů na obálce. Proto se zdráhám půjčovat své knihy jinak než lidem, kteří jsou zvyklí se o ně starat. Nechápu, jak někdo může nebo se odváží vrátit poškozenou knihu. Proto si k tomuto předmětu zachovávám určitou úctu. Především přikládám knize takovou hodnotu, že ji dokážu zahodit, když mě její obsah znechutí. Je to symbolické gesto, které na její distribuci nic nezmění, ale nechci mít tuhle knihu doma, abych se stala jejím nevědomým kurýrem. Nedávno jsem tedy vyhodil poslední knihu Gabriela Matzneffa, jeho Deník. Před několika lety jsem si na internetu znovu koupila román, který jsem četl jako dítě u své matky, jmenoval se La petite reine de l'impasse au Coq, vyšel v katolické sbírce a moc se mi líbil. Byl to příběh malé dívky z dělnického prostředí a já jsem se s ní hodně ztotožnila. Vzpomněla jsem si na jeden detail: Stejně jako já dělala karamel s cukrem na lžičce, která byla položená na sporáku. Když jsem si ji znovu přečetla, s údivem jsem zjistila, že antisemitismus prostupuje tento text z 30. let 20. století od jednoho konce k druhému. Vyhodila jsem ho do koše - mimochodem, nedá se recyklovat! - s hněvem a rozčilením, které přičítám pocitu, že jsem jako dítě milovala příběh, jehož ideologii jsem tehdy nemohla vnímat. Jako když se člověk dozví, že milovaná osoba nemá kouska cti.

Text přeložil Václav Umlauf. Za sebe jako milovníka francouzské literatury mne velmi potěšilo, že jejich dlouho sledovaný "souboj o Nobelovku" prohrál buržoazní a nudný Michel Houellebecq.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!