Slovinský neomarxistický filozof Slavoj Žižek kdysi tvrdil: "Sejdeme v komunismu, nebo v pekle". Znamená současná situace u nás, že už nastala ta druhá varianta?

Slavoj je unikátní provokatér. Tuhle pecku vypálil na kamery BBC. Je to už minimálně deset let. Teď to jde s kapitalismem s kopce ještě víc. Žalostná je už úroveň papalášů. Rekordy láme „nadvýroba kapitálu“, řečeno s Marxem. Dříve z té pasti unikal na nové trhy. „Globalizací“ si nouzový východ zasypal. Byla i dezercí za lacinou prací. Západ si uhnal nevídanou deindustralizaci. Následky to má tektonické. Masu kapitálu – a kupní sílu jeho lidských zdrojů – dělí rekordní propast. Tím méně se mamon množí přes reálné zboží. Tím víc to dohání „virtuálně“. Chapadly finanční alchymie. Zločiny bílých límečků. Mamutí defraudací veřejných financí. A tedy „podnikáním“ už jenom v uvozovkách. Protože čistě na cizí riziko a cizí dluh. A stále víc i zády ke všem lidským potřebám.

Mění se i někdejší „periférie“. Své zdroje už nechce prodávat pod cenou. Většinu skutečných hodnot vyrábí sama. Je dravým rivalem na poli inovací. Sedí na většině darů přírody. Má na své straně i garanty jaderné parity. Tím méně renty tu inkasují západní „elity“. Tím víc ta kasta degeneruje. Láskou k bližnímu nestrádala nikdy. Dřív ale soutěžila i v rozvoji. Už neumí ani to. Kde míval předmostí pokrok, bují destrukce. K čemu ta „elita“ ještě je? Kolik z ní ještě padá – skutečně přidané hodnoty? A kolik – úpadku a zkázy? Stáhne s sebou i nás? Stihneme utéct dopředu, dokud je čas? Slavoj má svatou pravdu.

S tím „neomarxismem" to ale neberu. Je to jen práskaný „deep fake". Zadání sleduje dvojí. Prvým je PR pro kukaččí vejce, snášená do řad levice. Marxovi rozumí jako koza petrželi. Umí jen „levou“ kamufláž na liberální moudra. A tedy ani nic skutečně „neo“. Erár je pase jako krysaře, mající levici zbavit kompasu – a ty, komu tah na branku nechybí, odrovnat jako „dogmatiky“ a „stalinisty“. Doba však přeje i jiné módě. Ta za "neomarxisty“ označuje západní papaláše, jejichž rating se hrozivě propadá. Aby se vše, zač jich lidé mají plné zuby, jevilo jako dílo „zakuklených marxistů", co se pokoutně prodrali až do mocenských špiček. A aby i tak bizarní žvást pomohl udržet při životě jinou mrákotu – že to chce ještě "víc kapitalismu". Slavoj, ač marxista jen napůl, s tím nemá společného zhola nic.      

Proč současná česká levice prodala sama sebe a své voliče? A co za to dostala?

Sebepoškozování levice trvá už desítky let. Stačilo nasekat i jiné přešlapy. Společný základ mají i ty. Tkví v macešském vztahu k naší klíčové devize. K závazku nabízet jasnou alternativu. Razit vyšší společenskou racionalitu, než samoděržaví zisku na cizí úkor. Dokud to levice zvládala, byla na dlouhém a přesvědčivém vzestupu. A nejen nadílkou sociální spravedlnosti. Dlouho vyhrávala i v tempech růstu. Ekonomiky i životní úrovně, o vzdělanosti a kultuře ani nemluvě. Pak jsme však pole, kde máme navrch, začali vyklízet. Srazilo nás to do soutěže, kde se nad predátory planety vyhrát nedá. Skončilo to "katastrojkou", nadiktovanou i spojencům. Eutanázií evropského socialismu - i jeho emancipačního kréda a programu.  

Do čela levice vynesla soutěžící v říkankách, že "staré chyby dělá jen hlupák". To "nové" se jim smrsklo na jalový "tradeunionismus". Vášnivé polemiky budil už za Druhé internacionály. Tehdy však aspoň navigoval veřejné protesty. Jeho poslední klon vzdal i to. Agendu levice seškrtal na volební cyklus. Přesněji na kolotoč mající vracet ty samé tváře do postů placených štědře státem. Levici to degradovalo na jejich bezplatný servis. Co jí dřív dávalo energii, skomírá na vedlejší koleji: vášnivé diskuse, kudy dál; jak rozšiřovat akční rádius; čím stupňovat argumentační tlak - a jak tím vybavit i členy a příznivce napříč zemí. Levý pól to uzamklo v "provozu" nudné rutiny. Většinu nových členů odradila za pár let, ba měsíců. Kdy to levici vytlačí i z parlamentu, bylo jen otázkou času.  

Stačilo! je pokusem o comeback v krajně prekérní situaci. Stabilní vzestup přinese jen dalekosáhlejší obrat. Jediná živá voda na náš emancipační potenciál. Obnova intelektuální převahy tváří v tvář sílící krizi. Schopnosti obnažit její kořeny až v tom, jak drhne sama reprodukce kapitálu. Čím vším to mrzačí už dnešní poměry - a těm zítřejším ublíží ještě víc. Jen na tom lze znovu stavět vlastní alternativu. Drtit iluze, že stačí vyměnit pár ministrů a paragrafů. Nabízet skutečná řešení všeho, s čím si "elity" neví rady. Dneska už leží jen směrem mířícím až k samým hranicím kapitalismu. Zvládnou je jedině průlomy veřejné moci všude tam, kde kapitál selhává nebo se chová neurvale. Tomu je potřeba dát křídla. Ne v poloze náměsíčných "vizí" visících mimo prostor a čas, ale cestovních map - k energetické a potravinové bezpečnosti; k bydlení pro lidi s běžným příjmem; k návratu do průmyslové Champions´ League v dresu suverénního hráče – i obnově ostatních pilířů naší suverenity a prosperity.  

Od koryt duní říkanka, že levice umí "jen přerozdělovat". Vytvářet hodnoty prý dokáže jen mamon z cizí práce. Kapitalismus na druhý pokus to vyvrací nadoraz. Tím víc může levice skórovat na poli, kde promluví z duše skoro všem. Otázka otázek zní prostě: Kdo a jak obnoví zdroje naší důstojné obživy a svébytného rozvoje? Zatím ji bereme obloukem i zleva – s čestnou výjimkou pár solitérů. Až to napravíme, náš vliv i okruh spojenců to znásobí. Zvlášť přestanou-li se odevzdávat bez boje i další témata, jejichž váha dramaticky roste. Jedno z nich zviditelnil i John Maynard Keynes, ikona erární teorie. Dokonce už v eseji, vydané před víc než sto lety. Pokrok techniky, stojí v ní, umožní zkrátit pracovní dobu na čtyři hodiny už do konce 20. století. Mezitím tu je i umělá inteligence, nahrazující lidskou práci ještě mnohem víc. Ochočil si ji „kapitalismus dohledu“. Okupuje digitální sféru i naše soukromí. Anonymně, o to však dotěrněji ovlivňuje kognitivní funkce, potřeby i cíle. Keynesovi nejde naproti ani na trhu práce. Většině lidí ji hrozí vzít už během pár let. A jiné ždímat „od vidím do nevidím“. Klidně až na práh „vyhoření“.

Kdo jiný, než právě levice, má razit humánní, racionální a udržitelnou alternativu? Takovou redistribuci práce, která ji zajistí všem ...a úměrně tomu zkrátí pracovní dobu. Aby pak vyšší produktivita živila i sféry, které jsou hanebně poddimenzované. Jak v péči o lidi s hendikepy či na sklonku života, tak nabídkou novému penzu volného času. Takovou, co bude kultivovat osobní rozvoj i jeho produktivní uplatnění – a neutralizovat svody destruktivní prázdnoty. Kdy hodíme rukavici demagogii, jíž si „elity“ ochočily téma zachování přírody? A demaskujeme celý parazitní tunel, kterým nás rabuje jako spotřebitele i jako daňové poplatníky? A všechna ekologická darebáctví a zločiny, v nichž nemá konkurenta sama „high society“? Tím víc to chce i ucelenou alternativu nabízející řešení pro produkční, dopravní i ostatní sféry, jež budou skutečně vstřícná k přírodě i lidem. Dlužíme ji i ostatním ohniskům civilizační krize. Jinak si i jejich analýzu privatizuje šedá kůra, již drží nakrátko granty a eurokracie.

To hlavní shrnul lakonicky už Bohumír Šmeral: „Chceme být předvojem nového života.“ A tedy levicí, která ví, proč je antikapitalistická – a umí to suverénně vysvětlit i promítnout do všeho, co dělá. Optika mající navrch dnes si s tím neví rady. Troufá si mluvit jen o tom, co se dá prosadit už za dnešního poměru sil. Sráželo nás to ke dnu už za klidnějších časů. Za dramat, která se blíží, to hrozí pádem do nicoty. Odvrátí ho jen program, mířící ze slepých ulic doopravdy. Umění promítat skutečná východiska už do politiky pro „tady a teď“. Ta, co razí jen „kosmetiku“, ztrácí dech. Levice okázale „reformního“ typu může vyprávět. Staniol „změny režimu“ to napraví pramálo. Ofenzívu, schopnou měnit poměr sil, založí jen dva pilíře: Blok mnohem širšího opozičního spektra a skutečný „předvoj nového života“ na jeho levém křídle. Jen taková levice nabídne přidanou hodnotu, jež osloví mlčící většinu a získá vlivné spojence. Čímkoli menším ublíží sobě i lidem, pro něž tu je. Dnes ještě víc, než kdykoli dřív.

Je současná vlna militarizace zemí NATO cílem, prostředkem, nebo posledním útokem na zbytky sociálního státu?

Ke smysluplné odpovědi vede jiný úhel pohledu, než jakému dnes podléhá i většina levice. Tlačí ji k tomu mocenská přesilovka, kterou si dopřává „vítěz studené války“. I nalevo se tak na vše, co od něj pochází, hledí jen prizmatem cílů řízených čirou libovůlí. Jenže v reálu je to seriál „krizového managementu“. Pokusů udržet v chodu a pohromadě systém, jenž ztrácí glanc a sílu.

Skutečně směrodatné otázky tak stojí docela jinak. Je Západ ještě vůbec s to zachovat sociální stát z dob, kdy to byl „nechtěný levoboček socialismu na Východě“ (řečeno s Ulrichem Beckem, autoritou německé sociologie)? Má dnešní Západ i jinou možnost, jak oddálit hrozící kolaps, než přechod do režimu „válečné ekonomiky“? Čím jiným, než bezuzdnou militarizací, se „elity“ mohou vylhat z třeskuté impotence? Mají po ruce i jinou variantu, jak se udržet u moci, než balanc na hraně války?

Do hry vstupuje i jiná okolnost. Když Hitler vyrazil na Moskvu, tisíce tamních politiků rukovaly na frontu. Mnozí tam položili život i v sestavě velitelských štábů. Smrti hleděla do tváře i řada pozdějších západních státníků. Hodlá to samé riskovat rozmazlená groteska u dnešních koryt? Mít z "ruské agrese" vítr doopravdy, pouštěla by si hubu na špacír tak nadutě a bezstarostně? Je „jenom“ obětí vlastní propagandy o Rusku jako pápěří na hliněných nohou? A tedy i hříčkou vlhkého snu, že Rusko nakonec přece jen utahá – a k moci to katapultuje nějakého Jelcina 2.0.? Nebo také propadla sebeklamu, který zradil už Napoleona a Dolfiho s knírkem?

Západu nevládnou ročníky, co ještě zažily světovou válku. Ty dnešní si ji tím snáz pletou se střílečkou na tabletu. Voják v ní mívá klidně i šest životů. Přibývá papalášů, co brali rozum na kolenou nacistických šarží. V tom jsou přirozeně bez viny. Dá se však brát na lehkou váhu i řečnění, které s tím rodokmenem nápadně souzní? Až po eskapády z řad německé vlády, že už neplatí embargo na válčení jinde po světě – ba ani na „zabíjení ruských vojáků“? Mají snad za to, že verdikty Norimberského tribunálu už neplatí?

Zohlednit třeba i další moment. Když proti „říši zla“ vyrukoval Reagan, měl v rukou jiné trumfy. Mamutí rentu z „třetího světa“ – a západní průmysl neochromený hrabivým exilem. „Gorby“ se do kapitulace hrnul sám. Západ to nestálo ani bůhvíjaké „sankce“. Těmi, co páchá teď, škodí sám sobě. O to víc řádí „právo“ silnějšího i mezi spojenci. Evropský vazal platí i za americké zbraně dodávané na Ukrajinu. A ještě soutěží v díkůvzdáních, že ho to štěstí potkalo. Koryta nad Vltavou se tetelí blahem, že smí do amerických zbrojovek sypat i mastné zálohy.

„Ředitel zeměkoule“ preferuje evropská válčiště. Už po víc než sto let. Nás, Čechy, vydala „katastrojka“ napospas i „atlantické Evropě“. Tím víc nám ublíží už sama „válečná ekonomika“. Znásobí následky „grýndýlu“, izolace od levných energií, všech „politicky korektních“ idiotismů. Urychlí propad do dluhové oprátky. Na ráně nebude jen torzo sociálního státu. Direkt z milosti dostane i pahýl ekonomické suverenity. Na koni bude „supí kapitál“, jak si ten mrchožrout říká sám. Přesněji „vulture capital“, je to anglosaský vynález. Tamní mrchožrouti si hlídají vedoucí úlohu i v cupování kořisti. Exekuce jsou to sadistické. Řecko obrali o celé ostrovy a přístavy. O infrastrukturní sítě, letiště a další národní majetky. Země má přesto větší dluh, než před náletem supí smečky. U nás má spadeno na ještě tučnější kořist. Oč řidší je renta z „třetího světa“, tím víc to dohání tam, kde velí místním „elitám“. Chapadla válečné ekonomiky a popravčí četa sociálního státu jsou jednovaječná dvojčata.

Za komunistů byl Orwell na indexu a dnes komunisté bojují proti „orwellovské totalitě“. Kdo a jak nám tu vytuneloval demokracii?

Já o Orwellovi vydal knížku už v roce 1984. Anglicky a německy i pro frankfurtský knižní veletrh. Pod názvem Postřehy a fikce George Orwella pak vyšla česky. Sám Orwell u nás vychází skutečně až od 90. let. Jako klacek na levici ztrácí dech. Tím víc ten dech nabírá jako diagnóza pozdního kapitalismu. Výzva, které ho vystavil socialismus, měla i vady na kráse. Psychopatii západních "elit" však držela na uzdě. Teď už se krotit nemusí. Tím víc tunelují i demokracii doopravdy. Volby se scvrkly na arénu, v níž si to rozdává PR zazobaných rivalů. Panáci, které rozsazují u koryt, už nejsou ani žádným arbitrem. Už jsou jen maňásky na dálkové ovladače. Závodí v tom, jak se přetrhnout pro velké prachy. Erárními lejstry - i penězovody do státní kasy.

Mnohem dál, než se dělo doposud, je tak načase vyrazit i na dané téma. Může si kapitalismus, cloumaný degenerací, dovolit demokratickou diskusi? Arénu skutečných alternativ - a ne groteskní atrapy (á la Otázky Václava Moravce)? Mít na to, už nám to předvedl. Tlačí to opačným směrem. Předivem existenčního teroru vynucujícího autocenzuru. Tkání digitální cenzury, rozvalenou víc než cokoli dřív. Kýžený efekt to poskytuje jen zčásti. Tím hlučnější je randál o „dezinformaci“. Hybridní válka s pravdou se vede na kšeft. Daňový poplatník krmí hejna parazitů. Přes státní kasu i fondy Evropské unie. Cenzory, řízené z Bruselu, už sice kráká za slechy i americký Senát. V našem soukromí však šmírují i khaki struktury. A sestavují dokonce černé listiny. Na to, zda smí kašlat na zákon tak nehorázně, se pak raději ptají i písemně. V demokracii by padaly hlav. U nás se strká pod koberec i tak třaskavá aféra. Oficír, velící „strategické komunikaci“, smolí „argumentační“ paskvily. Všem, kdo je nebaští, nadává vztekle do sviní. Má mandát vlády. Spadá i pod prezidentskou kancelář.

Noam Chomsky tomu říká „manufacturing consent“. Ta „výroba souhlasu“ ovšem drhne i v české kotlině. A tak do práv, garantovaných ústavně i mezinárodními pakty, vstupuje arbitrární výklad zákona – a teď už i jeho skandální novela. Obojí páchá právě to, co si „samet“ rituálně zakázal – kriminalizaci za jiný názor. Byl to už případ lejstra, vydaného Nejvyšším státním zástupcem v únoru 2022. Kdokoli odmítne papouškovat, co o Ukrajině hlásá erár, stojí v něm, může to odskákat i basou na několik let. Šovinistické hysterii nadané vedoucí úlohou to má jistit úplný monopol. Aby zbořila i poslední mosty k východní mocnosti - „na věčné časy a nikdy jinak“. A tím i ke zdrojům a na trh, za něž by restart svébytného rozvoje hledal náhradu jen obtížně. Nás to má změnit v ještě bezmocnější krmelec Harpagonů, pasovaných na „strategické“ protektory. Sevřít nás v klepetech vazala, který si vlastní zájem zakáže jednou provždy. A nasadí tomu korunu ve frontě na metál. Pro premianta mezi živými štíty, za něž se schová cizí kondotiér. Prahne snad právě po tom – i kdokoli „Rusy nemusí“?

Písek do očí sype i novela článku 403 Trestního zákoníku. Naoko hrozí kriminálem jen dědicům prvních křesťanů, trhaných lvy v antickém koloseu. V reálu vydírá každého, komu se nedaří nakukat, že nastal divukrásný „konec dějin“. Aby se vše, co míří za jeho horizont, dalo stíhat za „podporu a propagaci komunismu“. Nejde o zlovolnou „konspiraci“. Kdokoli kritizuje třeba jen EU či NATO, může vyprávět už teď. Erár ho ostouzí jako zlotřilého agenta řízeného přímo z Kremlu. Ty tirády duní už roky. Jediný důkaz nepadl dodnes. Bude se jimi zdržovat - aplikace článku 403 TZ? Gumové právo klame tělem. Vydírá každého, kdo nebude „držet ústa a krok“. „Maul halten und weiter dienen,“ řečeno s habsburským domem. Ne v zájmu „slušných lidí“, co se „nemají čeho bát“. Ale proti všemu, co klestí cestu jejich únosnější budoucnosti.

Je to drsná lekce. K sebereflexi vybízí i samotnou levici. Před horory, že tu před Havlem byl hladový koncentrák, uskakuje už skoro čtyři dekády. Čestných výjimek, které se lháři kříží kordy, se zastane jen tu a tam. Většinou chabě a vyhýbavě. Rytíře bez bázně a hany nechá skandalizovat nálepkami, vedle nichž jsou neviňátkem i esesácké šarže. Tím snáz se dějiny, mrzačené k nepoznání, vtloukají i do hlav majících plné zuby dnešních poměrů. Dokud je minulost rukojmím kánonů, psaných na oltář „studené války“, svazuje to ruce celé alternativě. Tím kostrbatěji se propracovává k tomu, na čem záleží především.

Bez pravdy o všem, čím už polidštila svět, se nehne z místa sama levice. K čemu to vede, je k vidění skoro v celé „atlantické“ Evropě. Levice, která už není s to navigovat široká hnutí dopředu, v nich přestává být k rozeznání. A nakonec se pod jejich střechu stulí sama. Za doprovodu blazeovaných komentářů, jak moudře na všechny vyzrála. Tím větší je pak kocovina. A negativní dopad na všechny protiválečné a skutečně demokratické síly.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!