Schopnost symbolizace, vlastní přírodním národům i západní civilizaci, nás přivedla k duchovnímu založení člověka. Za fyzickým zjevem věcí se mu rýsuje nový svět potřeb a zájmů, které konstruuje lidská schopnost projektovat touhy a představy: do vlastního těla, do těla sociálního a do zcela přírodních objektů. Tím se věci stávají symboly, nabývají nového významu: kousek papíru je najednou stovkou. Navíc jsme hnáni pocitem smrtelnosti, která nutí překračovat každou danost, ať už rázu osobního nebo sociálního. Proto našinec potřebuje VyVyvolené a jejich suvenýry – nebo i něco zásadně jiného. Tento zásadně jiný artikl generovaný oprávněným strachem ze smrti se jmenuje "nesmrtelnost". A vzhledem k nesmrtelnosti začíná vlastní cesta k duchovnímu životu. Konzumní a materialistické představy o životě staví na schopnosti symbolizace, ale nejdou až k nesmrtelnosti ve vlastním slova smyslu. Pouze její náhražky fungují velmi účinně, zejména u příslušníků „sociální hordy“. Tak nazývám čistě sociální stát, který už ztratil aspiraci na cokoliv jiného, mimo uspokojení sociálních potřeb co nejširšího okruhu žadatelů. Jedinec integrovaný do totality sociálního státu nosí na krku visačku neomezené spotřeby všeho a neomezené životnosti vlastních potřeb. Tím participuje na nesmrtelnosti všežravého sociálního tělesa západně-východně-konzumního typu, které rychlým tempem likviduje planetární zdroje, ničí všechno živé a neživé kolem sebe, včetně celého planetárního ekosystému. Zcela samozřejmá touha po věčné a neomezené spotřebě prohlášená za základní lidské právo povede jednak k válkám za suroviny a jednak způsobí vyžrání a zohavení celé planety. A jinou skrýš nemáme. Závěr je jasný: falešná touha po nesmrtelnosti přivede nás všechny - i jedinečné osoby, nejen analyzovaná individua ze spotřební tlupy - spolehlivě na krchov. Náhražky nesmrtelnosti jsou z podstaty věci smrtelné, a to nejen pro jednotlivého mravence z lidské sociální hordy. Ten zemře tak jako tak. Nesmrtelnost zaměřená na spotřebu je smrtelná zásadně, tedy i pro všechny individua ze zmíněné hordy, a dokonce pro všechny ostatní, kteří se spotřební tlupě snaží pokud možno vyhýbat. Země je omezená a potřeby jednotlivce jsou díky exponenciálnímu egoismu naprosto neomezené. Tento nesmiřitelný rozpor nelze odstranit. Dokonce ani tehdy, kdyby po konečné nukleární válce zůstal v krytu poslední živý exemplář všežravého a konzumního typu homo, už nikoliv sapiens. Jeho zvrácenou touhu po nekonečnu ukojit nelze. On by něco fatálního provedl i se zbytkem dochovaného světa. <BR><BR>Proto musíme hledat takové cesty k nesmrtelnosti, které nabídnou typ duchovna nikoliv smrtelného, ale doopravdy věčného. Budeme tyto cesty hodnotit z hlediska strategie trvale udržitelného rozvoje nesmrtelnosti, to jest podle následujících kritérií.<BR><BR>1. O jakou ideu nesmrtelnosti vlastně jde? Každé náboženství a každá spiritualita přece nabízí něco jiného. Proto musíme vědět, co vlastně chceme vložit do nákupního košíku spirituality.<BR>2. Strategie k získání nesmrtelnosti jsou vždy sociálně založeny. Jaké mají opodstatnění pro dobu, ve které žijeme? Nejsme přece vykolejení tvorové, ale ptáme se po spiritualitě, kterou lze žít zde a nyní - v zemi, kde nadšený národ demokraticky sleduje VyVolené, a to ve stínu středověkých katedrál. Nemůžeme žít takovou spiritualitu, která by stála v zásadním konfliktu s právními a sociálními normami státu.<BR>3. Jaký mají etický dopad nejen na jednotlivce, ale i na celé sociální těleso a na celý a ekologický systém? Příklad sociálně založených kobylek vybavených instrumentálním intelektem a schopností symbolizace totiž ukazuje, že všežravá touha po nesmrtelnosti není jen „mou“ osobní záležitostí, protože přivede do hrobu i všechny a všechno ostatní.<BR>4. Jaký má touha po nesmrtelnosti vliv na demokracii liberálně-tržního typu, která představuje zatím nejzdravější a nejplnější formu lidského soužití? Tento bod rozvádí punkt druhý, protože zkoumá dopad ideje nesmrtelnosti v rámci západní civilizace, nejen české společnosti po roce 1989.<BR>5. Jak je ukojena touha po nesmrtelnosti ve smyslu individualizované jedinečnosti? Toto měřítko hodnotí dosahovanou věčnost nikoliv vzhledem k abstraktnímu naplnění na onom světě, ale i vzhledem k ideji jedinečnosti osoby. Jejím praktickým dějinným výsledkem je systém lidských práv a liberální společnosti, o němž hovoří bod předešlý.<BR><BR>Tato měřítka nám poslouží jako výchozí pod pro zkoumání solidně založené touhy po nesmrtelnosti, která by měla inspirovat naše jednání a celý život. To jest, první rozbor strategií vedoucích k nesmrtelnosti se zaměří na objektivní zkoumání alespoň některých vybraných produktů nabízených na hojně navštěvovaném bazaru spiritualit. Můžeme si tímto způsobem například v kostce projít již analyzovanou symbolickou schopnost spojenou s <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=203">ideou západní vědy</A>. Výsledky šetření prováděné nezávislým serverem Umlaufoviny předkládající následující závěry.<BR>ad 1<BR>Nesmrtelnost vědeckého typu ukazuje například klasické literární dílo <em>Faust</em> (J. W. Goethe), zejména první díl. Doktor Faust touží po vědeckém poznání natolik, že sjednává smlouvu se samotným ďáblem, aby svou osvícensky oprávněnou touhu ukojil. Za to bude Mefistofelovi sloužit i po smrti. Jde o nesmrtelnost poznání v rámci celého lidského rodu, jež není vázána k životu jednotlivce. Faustovsky naladěný vědec slouží vědě v nezištném a totálním nasazení vlastní osoby, která se nezastaví ani před smlouvu s peklem.<BR>ad 2<BR>Pro naši společnost by podobná touha po nesmrtelnosti znamenala zásadní plus: supermarkety a reality show by zkolabovaly. Univerzity by se staly novými chrámy vědění a nabitá auditoria by fungovala jako supermarkety báječných technologií. Zároveň by to ale znamenalo, že společnost povede technokratická skupina odborníků, pro které bude rozhodují IQ, počet a kvalita publikací, a už nic jiného. My všichni pro ně budeme pracovním materiálem, i když s námi budou zacházet lépe než Mengele s vězni v Osvětimi. Ale možná se nám dostane o něco horší péče než drahým laboratorním zvířatům; je nás o trochu více a leccos se na nás lépe testuje. Díky rozvinuté eugenice pak dostaneme svět knihy <em>Konec civilizace</em> (<a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Aldous_Huxley">Aldous Huxley</a>, 1932). Vědění je moc a tu si chtějí technokrati podržet za každou cenu. K elitní "alfa skupině", zvlášť rozené a ošetřované, bude patřit jen pár vyvolených.<BR>ad 3<BR>Dopad na životní prostředí by byl asi jednoznačně pozitivní: jednak kvůli malé spotřebě této elity hnané zásadně nespotřebním ideálem, který by vnutila celé civilizaci, tedy všem konzumentům. Dále se prosadí pozitivní vliv výzkumu a technologií, které racionalizují spotřebu a využívání planetárních zdrojů, včetně tzv. "lidských zdrojů". Hlubinná ekologie a obdiv k Matce Zemi by se patrně staly prvním a posledním náboženstvím.<BR>ad 4<BR>Totální vláda technokratů a vědců by znamenala konec demokracie západního typu. Člověk by byl měřen vnějšími měřítky (pokrok, poznání, racionalizace, výzkum...), a nikoliv vlastní a nezadatelnou hodnotou a jedinečností.<BR>ad 5<BR>Zásadně bude uspokojena touha o obecném a nadindividuálně platném vědění, do něhož se jednotlivý exemplář Fausta zapojuje, dokud žije a zkoumá. Pokud tento étos dostane znaky absolutního náboženství, pak může působit jako mohutná hnací síla. Můžete si přečíst některé docela kvalitní sci-fi z bývalého Sojuzu (<A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/jefremov.mht">Ivan Jefremov</A>, Mlhovina v Andromedě, 1957) a nynějšího USA, kde se tento ideál propaguje. Má sjednotitelkou funkci, protože ruší přehrady ideologického nepřátelství (viz např. film <A href="http://en.wikipedia.org/wiki/2010:_Odyssey_Two">Odyssey 2010</A>). Touha po nesmrtelnosti však není uspokojena na úrovni jednotlivce: po smrti splyne se společným procesem vědění, kterému se již za života plně obětuje.<BR><BR>Tož tolik k oslavované spiritualitě západní vědy. Pokud ji měříme vybranými kritériemi, pak stojíme před touhou po nesmrtelnosti, která má hluboká úskalí: jednak nerespektuje zásadně osobní dimenzi „mého“ věčného života a jednak povede západní demokracii na technokraticky totalitární buben. Není všechno zlato, co se třpytí.<BR><BR><BR>