Zdá se, že lidí, kteří chápou, že stávající způsob života západní civilizace vede ke zkáze, den co den přibývá. A to dokonce i u nás. Ale je mezi námi povážlivě málo lidí uvědomujících si, že razantní změna, která by snad ještě mohla naši Zemi před zkázou skrze člověka zachránit, se neobejde bez skromnosti.
Srovnání
Vzpomenu-li si na dobu před třiceti lety, poznávám, kolik se během ní změnilo z hlediska spotřeby domácností a jimi vyprodukovaného odpadu. U nás ve Stodůlkách, což byla do roku 1970 vesnice, nebyly ještě v sedmdesátých letech (a tuším, že i v osmdesátých) ani popelnice. Leccos se spálilo, s papírem a kovy se chodilo do sběrny a ostatní šlo na kompost. Existovaly však ohavné černé skládky, kam lidé odhazovali kdeco, ale co do objemu to bylo nesrovnatelné s množstvím odpadu, který se na regulérních skládkách ukládá dnes. Vždyť co vlastně taková tehdejší domácnost měla? Televizi, rádio, mixér, stodvacetilitrovou lednici, krabici dětských hraček, nádobí, něco na sebe, knížky, které se zásadně nevyhazovaly, ale nosily do antikvariátu, nábytkovou stěnu, pár matrací a toť vše. Vyhazovalo se minimálně a maximálně se opravovalo.
Nechci chválit minulost a hledat mouchy na současnosti, ale všímám si, bez čeho všeho se dnes neobejdeme“, přestože - co do podstaty - žijeme úplně stejně. Co vše v takové domácnosti dnes „potřebujeme“ a - půjde-li to tak dál - budeme potřebovat za dalších třicet let, na to asi žádná fantazie nestačí. Počínaje potištěným toaletním papírem a konče – zatím – nekonečným počtem elektronických blbůstek se stejně nekonečným počtem dálkových ovládání. No jen si představme ty do nekonečna rostoucí Mount Everesty z dopípavších a nerozložitelných plastových krabiček napěchovaných součástkami ze vzácných kovů s megatunami vybitých baterek a obaly od úplně všeho. Cožpak to může nějaká planeta unést, když to jenom přibývá?
Pravda, zákon zachování hmoty dosud platí a planeta Země se naším odpadem nezvětší ani nezmenší – i když úvah na vystřelování popelnic do vesmíru přibývá - ale je přece jenom rozdíl mezi chaloupkou na okraji lesa a uprostřed jedovatého smeťáku. O tom vědí své obyvatelé slumů na okraji velkoměst. Jejich námi zaviněný úděl, který za nás konzumenty tito poslední z posledních nesou, je naším předobrazem a čeká nás všechny.
Horší než představa Země proměněné ve skládku odpadu je však fakt, že na západě neexistuje síla, která by nárůst spotřeby zákonitě provázené nárůstem odpadu dokázala alespoň snižovat, neřku-li natrvalo zastavit. (Od recyklací si moc neslibujme. Vyšplhají se sotva na dvacet procent, a to, co se z těchto dvaceti procent znovu vyrobí, se zrecykluje zase jenom v množství oněch dvaceti procent. Takže po několika recyklačních kolečcích skončí na skládce skoro úplně všechno.) Řešením není recyklace, ale nevyrábět zbytečnosti a nevyrábět obaly.
Smysl věcí
S hmotnými potřebami člověka, které se ostatně zdají být neukojitelné, bezprostředně souvisí otázka po tom, co dělá člověka šťastným.
Kdosi moudrý jednou řekl, že pokud se jednou dostaneme do koupelny, už se ke škopku nevrátíme. V tom je veliký kus pravdy i hybná síla toho, čemu se říká - a v dobrém slova smyslu má říkat – pokrok. Avšak máme-li si vybrat mezi zpackaným životem v luxusu reprezentovaným koupelnou a životem naplněným harmonickými vztahy a čistotou svědomí, byť prožitým ve skromnosti reprezentované škopkem, nejeden z nás se rozhodne pro to druhé.
Každý luxus a přebytek se časem stane nudným, každá věc - byť sebevzácnější - se za čas promění ve věc obyčejnou. Jak pak by ne, vždyť i každé bohatství se časem promění ve strach o něj nepřijít. Dobré vztahy mezi lidmi, které jsou pokaždé dílem poctivosti, upozaďování sebe sama, a tedy do značné míry i dílem skromnosti, trvale přináší člověku dobro vnášející do jeho duše nefalšované štěstí a spokojenost. Dobro, které prokážeme druhým, a z něho plynoucí odměna v podobě blaženosti srdce, nikdy nezevšední. Takové jsou duchovní zákony stvoření.
Zde je určitě na místě namítnout, že i vznešené stavy lidského srdce lze přece prožívat jenom za stavu přiměřeného dostatku. Vždyť jaká to sebeoblažující radost ze skromnosti v brlohu pod mostem s pěti exekucemi na krku? Jenže takové utrpení není ničí jiným, než důsledkem celospolečenských poměrů, v nichž skromnost nemá místo. Společnost, v níž se každý stará především o sebe, společnost konkurence, v níž vítězové, když už neberou vše, tak rozhodně mnohem více než ostatní, skromnost přímo popírá.
A tak vyrábíme nespočet věcí k ničemu, přičemž - aby jich nebylo málo – nám na ně banky dávají ještě půjčky. A ze všech se nejvíce činí výrobci zbraní, kteří přikládají pod kotel tam, kde přihořívá, a když právě nepřihořívá, tak pilně zapalují, aby ty jejich nosiče smrti všichni potřebovali. Jak jinak, než dle přísloví, že nejlépe se kšeftuje s lidským strachem a lidskou hloupostí.
Zpět do jeskyní?
Někdejší ústavní soudce Vojtěch Cepl starší, který měl pověst muže moudrého, jednou řekl, že „je velké bohatství naučit se žít s málo věcmi. Věci nás nutí," dodával, „abychom se jim věnovali a starali se o ně, a máme-li jich moc, začnou nám vládnout.“ Říkával: „My například nemáme auto. Na co? Po Praze všude dojedu městskou dopravou, dál se dostanu vlakem a sanitka pro mne dojede.“
Nemít moc věcí, nejezdit autem a vůbec neskákat na lep kdejaké novince, platí dnes jaksi automaticky za staromilství a kvalifikační předpoklad pro návrat do jeskyní.
A tady se otevírá otázka, co je pravý pokrok a k čemu vlastně je? Často se totiž ukazuje, že pokrokový nápad, který měl původně odstranit jakýsi problém, přivodí časem tolik problémů, že ten původní se jeví jako docela přijatelný. Pro pomoc k zodpovězení otázky po smyslu pokroku se zkusme obrátit tam, kam se ukládá tisíciletá moudrost lidstva - do náboženství.
Člověk od první chvíle, kdy spatřil světlo světa na planetě jemu svěřené, se vyznačoval schopností věci kolem sebe vylepšovat. Tuto tvůrčí vlastnost dostal od Stvořitele do vínku. Nejspíše proto, aby jeho cesta dějinami spásy, na níž se očistí od hříchu, byla schůdná a snesitelná. Aby nezahynul a přestál svůj úděl v podobě nehostinné přírody a nevyzpytatelnosti událostí, jichž je jednou tvůrce a podruhé obětí. A nakonec, bude-li chtít, spočinul znovu v náručí Boží.
A tak začal člověk vylepšovat, naučil se sít a sklízet. Těžkou práci, na kterou sotva stačil, si začal usnadňovat nástroji, a energii, které se mu stále méně dostávalo, začal vydobývat z nitra země. To vše je a bylo chvályhodné, ale jen do chvíle, kdy zatoužil po výhodách, které by mu jeho vynalézavost ve srovnání s druhými lidmi mohla přinést. Vidina výhod je počátkem dychtivosti po moci nad druhými. A tak se stalo, že dar tvořivosti člověk zneužil. Namísto toho, aby s ním nakládal ve smyslu obecného dobra, jej začal používat k nadvládě nad druhými a tím k šíření zla. Všimněme si, že všechny významné vynálezy jsou nejprve zkoušeny v armádě. Pro vojenské účely… Z toho důvodu řada lidských vynálezů v sobě nese nebezpečí, že život člověku sice na jedné straně ulehčí, ale na druhé ztíží, či jej dokonce zničí.
Pro příklady netřeba chodit daleko. Např. takový automobil. Zprvu pěkný vynález zkracující vzdálenosti. A dnes? Životní prostředí ničící stvůra, pro kterou ve městech není k hnutí. Tím špatným na automobilu není on sám, ale způsob, jakým jej užíváme. Kvůli okázalosti našeho domnělého postavení, pro zbytečné přepravování zbytečných věcí, pro cestování od ničeho k ničemu apod. Kdybychom automobilismus chtěli držet v rozumných mezích, petrolejáři by nechtěli vydělávat na každé kapce benzínu a výrobci aut by jimi kvůli ziskům nemínili zaplavit celou planetu, už dávno by tu byly elektromobily jako sanitky a dopravní prostředky veřejné služby. Ve městech by bylo k hnutí a naše plíce by nebyly ničeny zplodinami z výfuků, neustále se rozviřujícím prachem a mikročástmi z oddrolujících se pneumatik.
Kdybychom byli opravdu skromní a společně s vynalézavostí pěstovali i lásku k bližnímu, tolik věcí bychom nepotřebovali a ty, které potřebujeme a nemáme, už bychom dávno měli v podobě daleko dokonalejší, než si dokážeme představit. Lidská vynalézavost směřující k dobru pro všechny by přinesla plody, o nichž tušení nemáme, a planeta i naše domovy by nebyly zaneřáděny bezduchými zbytečnostmi ohlupujícími člověka za cenu totálního zničení přírodního bohatství.
Radost ze skromnosti
Jakou budoucnost nám vlastně slibuje neskromnost? Dobře to víme: Konzum do nekonečna, nerušené pokračování kapitalismu s jeho vyostřujícími se sociálními konflikty, životní prostředí, v němž se dá žít čím dál méně, duchovní degeneraci připravující člověka o schopnost rozeznávat mezi dobrem a zlem a pak hlavně – žádné štěstí, spokojenost a mír srdcí.
Ostatně, kdybychom dnes, kdy jako na povel hodnotíme „třicet let od sametové revoluce“, porovnali spokojenost lidských srdcí tehdy a dnes, sotva bychom měli co oslavovat. Anebo si snad někdo myslí, že nedostupnost vlastního bydlení, zadluženost, Damoklův meč exekucí, věčná hrozba ztráty zaměstnání, masové bezdomovectví, životy zničené drogovou, ba i jinou závislostí a opětný příchod chudoby, případně lhostejnost k tomu všemu, vnáší do lidského srdce pocit štěstí?
Ostatně, možná, že kdybychom stejné srovnání udělali mezi dobou před „sametem“ a sto let předtím, nebylo by to o moc jiné. Není se asi moc čemu divit, vždyť podíváme-li se, jak se dokážou radovat domorodci přírodních národů, jež povýšeně pokládáme primitivní, vidíme, že spokojenost člověka s materiálním blahobytem příliš nesouvisí. Často je to právě naopak - ten, kdo má příliš, chce mít ještě víc a strachuje se, aby nepřišel o to, co už má. Ruku v ruce s neskromností jde totiž nerovnost.
Odstranit neskromnost v posledku znamená odstranit nerovnost. Jenže kdo to vážně chce? Vždyť tolik z nás si myslí, že jsou to právě oni, kdo by měli mít víc. Platové rozdíly a možnost vytvářet a hromadit zisky to jen dokazují. Plno z nás si uvědomuje, že neskromností, která nezadržitelně vede k devastaci planety, si podřezáváme větev, na níž všichni sedíme, avšak kdo z nás se chce opravdu řádně – nikoliv jenom tak na oko - uskromnit? Vždyť uskromnění se vyžaduje převrácení dosavadního hodnotového řádu naruby. Neznamená však bídu ani život ve strádání.
Nakonec žít skromně i u nás v Evropě přináší spoustu radostí. Jaká úleva nebýt otrokem reklamy, nemuset se srovnávat s druhými. Kolik sebeúcty je ve vědomí, že si spoustu věcí dokážu udělat sám a že popelnici, kterou vyvážejí jednou za dva týdny dávám ven poloprázdnou jednou za dva měsíce. Jak ohromný dostávají děti závdavek do života, když vidí, jak rodiče hospodaří, že se doma nevyhazuje, neplýtvá, nekupují se zbytečnosti a nežije se na dluh.
Žít skromně, je velké bohatství a pak je to ještě něco - podílení se na stvořitelském díle. Skromnost je základ naší budoucnosti a vždycky byla. Nejvyšší čas začít.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!