Dnešní čtení vynikají konzistentností tématu a nekonzistentností pojednávání o něm. Nějaký pán jménem Ježíš Sirach se kolem roku 150-170 př. Kr. rozepisuje o Boží moudrosti a těch věcech kolem. Je asi bohatý, zajištěný, vážený, zbožný, trošku omezený a pořádně konzervativní – to poslední určitě, protože tak nudné inspirované dílo nemohl napsat nikdo jiný než plochý konzervativec. Protože starý pán psal nikoliv hebrejsky, ale řecky, neobjevila se jeho kniha v hebrejském kánonu Starého zákona. A protože psal nudně, jeho dílo není přímo citováno nikde v Novém zákoně. To poslední tvrzení je má domněnka, ale třeba lze podobnost u Matouše, kde Ježíš slibuje odpočinutí obtíženým a namáhavě pracujícím (<EM>Mt 11,28-30</EM>), a Sirachových slov (<EM>Sir 6,24-25; 51,26-27</EM>) vyložit pozitivněji, než činí moje maličkost. Mimo nudu, plochost, tupou přežvýkavost a samolibost knihy mne ještě zaujala argumentace, která má člověka posedlého pomstou odvrátit od jeho počínání. Sirach startuje ve dvou krocích. Jednak tvrdí, že ten, kdo se mstí, zakusí pomstu Pána (<EM>v. 28</EM>). Zde najdeme první nekonzistenci s Boží láskou. Hospodin je prostě silnější a proto převálcuje svou pomstou slabého pomstychtivce lidského. Jedna pomsta proti druhé, ale ta druhá dopadne na hlavu bezbožníka o něco tvrději. Další elegantní řešení pomsty a zdroje možného odpouštění nabízí úvaha o konečnosti existence: „Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání!“ (<EM>v. 30</EM>) Do hrobu si člověk svou nenávist sice může vzít, ale jen do okamžiku posledního výdechu. Pak nastane hniloba a smrt. Staromilec Sirach nevěřil na historky mladých intelektuálních ztřeštěnců ovlivněných postmoderním helénismem, kteří blouznili o vzkříšení z mrtvých. Tehdejší biblický kánon podobnou herezi nezmiňoval a náboženské ústředí v Jeruzalémě bylo z hlediska saduceů zásadně proti (viz <EM>Mk 12,18</EM>). Náboženská konzerva jménem Sirach tedy straší nikoliv posmrtným soudem, ale slabší variantou pozemského rozkladu. Když se rozkládat, tak s vědomím, že jsem si na světě všechno řádně srovnal a všechny zaopatřil. Člověk má odejít do zásvětí, do šeólu, klidně a s věcmi řádně uspořádanými. To potvrdí každý movitý a konzervativní podnikatel, který nechce po své smrti vidět, jak se jeho majetek plundruje v nenávistných soudních sporech mezi dědici. Tolik k interní nekonzistenci této starozákonní argumentace. Vychází se smlouvy s Hospodinem, který uvedl věci s Izraelem do věčného pořádku posvěceného staletou tradicí. Té se máme držet, a proto máme uvést do pořádku i naše nepříčetnosti a špatně ovládané sklony. Když to zvládnem, pak se naše smluvní vztahy s bližními budou podobat racionální, moudré a kosmicky krásné Boží smlouvě s Vyvoleným lidem. A ejhle, on ten mudrc stejně neunikl racionalitě helénismu, jen ji předělává do konzervativního koryta. Stejně jako dnešní neotomisté 19. století neunikli moderní racionalitě Descarta a Kanta. <BR><BR>Problém Ježíše a jeho podobenství o dvou dlužnících ukazuje úplně jiný svět (<EM>Mt 18,21-35</EM>). Sirach mluví jako každý movitý konzervativec o symetrii. Jsem slušný, nudný, zbožný, bohatý a vlivný. Hospodin je jistě stejně &#8722; ne-li více &#8722; slušný, nudný, bohatý a vlivný. Jak jinak, vždyť jsem si ho stvořil ke svému obrazu. Vlastně tradice, z níž vyrůstá moje moudrost, si ho stvořila ke svému obrazu. Tím je Hospodinův vzhled ještě lepší, protože jej naleštila neomylná a léty prázdného přemítání posvěcená moudrost. Ježíš tuto tradici zásadně mění. Ze symetrie vztahu vycházejícího ze smlouvy &#8722; tedy z reciprocity závazků, odpovědnosti a smluvních požadavků &#8722; vytváří radikální asymetrii lásky, kde musíme odpouštět všechno a všem, protože Bůh nám také všechno odpustil. „Je to hezké, ale tak nelze žít,“ řekl by zklamaně první pán Ježíš Sirach. A má pravdu. Ve světě smluv a sankcí za jejich porušování nemůžete volat po asymetrické spravedlnosti typu etiky Emmanuela Lévinase. Tím jen dokazujete, že vám o žádnou spravedlnost nejde, protože trpíte komplexem tak veliké viny, že musíte odpouštět všechno a všem. Pak jste možná hodný až láskyplný, ale nikoliv spravedlivý. Spravedlnost vyžaduje reciprocitu, strašení, racionálně rozloženou mstu kontrolovanou smluvními podmínkami zakotvenými ve společensky uznávaných závazcích a institucích. To všechno dobře věděl Hospodin, kterého si blahobytný Sirach stvořil ke svému obrazu. Ježíš má jiného Boha: radikálně odpouštějícího, radikálně doufajícího v dobro a v nápravu všech. Jenže s takovým Hospodinem daleko nedojdete, leda tak na kříž.<BR><BR>