Není snadné vidět do Boží kuchyně, kde se ve třech plánují spásonosné akce pro další století nebo tisíciletí. Připomíná mi to rozhovor s jednou stavební inženýrkou, která se stará o statiku a geologické zajištění projektů. Stěžovala si, že před osudnými záplavami na Moravě a v Čechách mohli stokrát říkat příslušným investorům, že dané území leží v záplavové zóně, a že je tudíž velmi rizikové. Měli sice pravdu, ale pro stavby smetené či poškozené stoletou či jinou x-letou vodou už bylo pozdě. Důvod nedbalosti se skrývá v odlišné psychologii řeky a člověka. Řeka žije v tisíciletích až statisíciletích. Jedna stoletá voda pro ni neznamená víc než jeden den existence. Člověk vnímá perspektivu nějakých padesáti let, a připočteme-li k tomu i generační zkušenosti, snad mohou být společensky působivé právě oněch sto let. Pak již patří historii a archivům, ale nikoliv běžnému životu.<BR><BR>Stejný rozdíl najdeme v dnešním čtení u Izaiáše, kde Hospodin praví: „O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.“ (<EM>Iz 55,9</EM>) Věčnost a nesmrtelnost není nijak souměřitelná s naší pozemskostí. Lze proto logicky i teologicky očekávat, že Bůh myslí a jedná jinak, než jsme zvyklí. Důvod je jasný: jeho hlavní aktivita směřuje k zajištění a prosazení plánu spásy, v němž zásadním způsobem angažoval svého vlastního Syna. Tento plán byl připraven od věčnosti a k věčnosti směřuje. Logicky a nutně dovodíme, že se jeho podstata a způsob provádění zásadně liší od našich vlastních záměrů. Ukázku svrchovaného jednání nabízí dnes citované Matoušovo podobenství o pozdních dělnících na vinici (<EM>Mt 20,1-16</EM>). I ti poslední, kteří byli najati kolem páté hodiny odpoledne a pracovali asi hodinu, dostali stejně jako ti, kteří nesli „tíhu dne a horka“. Tolik k meritu věci. Mzda byla spravedlivá i pro první várku a to, co dal hospodář navíc pro nezaměstnané, tvořilo jeho osobní příspěvek k řešení sociálního problému. Dnes bychom řekli, že jim vyplatil jakousi skrytou podporu v nezaměstnanosti. Dříve by řekli, že byl milosrdný. Podobenství vysvětluje židům, že ke spáse se díky Božímu milosrdenství dostali i pohané. Sice v hodině dvanácté, ale díky tajemnému plánu se to stalo právě takto a stejně platně a neodvolatelně jako účast na Božích zaslíbeních daná Abrahámovi před dvěma tisíci lety. <BR><BR>No a co z toho? Je zajímavé vidět svět z perspektivy geologické nebo ekologické. Pak začnete myslet ve staletích až tisíciletích a přitom máte před očima celou zeměkouli nebo příslušný ekosystém. Ten žije v nelidském rytmu tisíciletí a náš vlastní život tvoří jen částečku, střípek jednoho přírodního mžiknutí. Je celkem logické a pochopitelné, že přijetím této kosmické či nadlidské perspektivy se rychle dostanete do konfliktu se všemi ekonomicky čilými současníky, jejichž hlavní vášeň tvoří tunelovací pětiletky napasované na vládnutí pravých či levých partají. Perspektiva pěti let přestaví priority do jepičího života krátkodobých a tím i vražedných a konfliktních zájmů. Jistěže musíme všichni přežít zde a nyní a ne až v příštím století. Ale musíme všichni do pěti let zbohatnout? Mít nový byt či auto? Trávit dovolenou v Karibiku? Vydělat milión? Koupit novou firmu a zničit tu starou? Zato musíme reformovat důchodový a zdravotní systém, musíme financovat školství a výzkum, musíme myslet na přírodní prostředí, v němž budou jednou žít příští generace. Z hlediska krátkodobých priorit klidně obětujete cizí zájmy pro své vlastní. Z hlediska dlouhodobých zájmů musíte udělat pravý opak. Což ovšem udělat nemusíte, ale zato můžete demagogicky obvinit z tahání za brzdu ty druhé. V dlouhodobých zájmech převažuje váha společného dobra nad individuálním, v krátkodobých cílech je tomu přesně naopak. Dlouhodobé strategie prohrávají logicky a nutně, protože jejich perspektiva v sobě spojuje zájmy generační, regionální, popřípadě celoevropské, či dokonce zájem všelidský. Artikulovat takový zájem je těžké a konfliktní: viz debaty nad snížením emisí do ovzduší, aby se zabránilo globálnímu oteplování. A v případě protokolu z Kyoto a myšlení ekonomů typu Klause, Bushe nebo průmyslového ministra Urbana narážíme na základní problém, jehož si všiml již Izaiáš: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin.“ (<EM>Iz 55,8</EM>) Nemohou být, protože v Boží ruce se sbíhají osudy všech lidí, a dokonce celého kosmu. Tam již nelze vytunelovat část dober pro vlastní nebo pro nacionální prospěch. Nejde to, protože Hospodin garantuje svou láskou a mocí prospěch všech a všeho. Není snadné přesadit se do podobné perspektivy. Proto nemám rád současnou českou a evropskou politickou scénu. Neumí přejít od svého partikulárního dobra ke společnému a na nově příchozí do svého bohatého klubu reptá stejně jako dělníci na vinici. Logicky a nutně.<BR><BR><BR>