Na stránkách, kde obvykle zveřejňujeme komentáře, zprávy a analýzy o světě, který se rozhodl vystupovat z dějin po hlavě, se objevuje cosi, co na první pohled vybočuje. Fiktivní příběh? Satira? Novela? Zpravodajský román o událostech, které se (možná) dějí dřív, než o nich čteme v oficiálním tisku?
Postava Yo, fluidní, absurdní a přesto až podezřele důvěrně známá, se pohybuje ve světě, který připomíná ten náš – jen o něco přímočařeji. Letí bombardérem, medituje v Tibetu, podepisuje rezoluce, líbá ruku papeži a přehazuje přehazovačky. Někdy slouží svobodě, jindy se jen snaží přežít. Je sice podplukovnicí, ale stejně jako my ostatní plave v moři algoritmické idiocie, náboženského marketingu a vojenského realismu.
Tento příběh není návodem, není ani obžalobou. Je to pokus zachytit absurditu epochy, kde realitu psali komici a pak jim to sebrali bezpečnostní analytici. A tak jsem se rozhodl psát "Yo" jako denní (nebo téměř denní) porci satirického svědectví o době, ve které se i to nejnesmyslnější nakonec vysílá jako realita ve večerních zprávách.
Příběh je stylizovaný. Ale postavy mohou být povědomé. Události možná trochu přitažené za vlasy – ale jen o fous. Pokud vás to uklidní, ujišťujeme, že všechno je vymyšlené. A zároveň: všechno je pravda.
Každá epizoda nese své jméno. Začínáme zhruba takto:
1. Yo: Řád Svobody se podává s krabím koktejlem
2. Yo: Linie, které se nesmí překročit
3. Yo: Svazák 2.0 testuje přehazovačku v bublině
4. Yo: Meditační summit s papežem Lvem 666
...a další budou následovat.
A protože všechno, co dnes napíšeme, se může stát buď zákonem, nebo diagnózou, končím tuto předmluvu věnováním.
Věnováno mým vnoučatům, Lumi a Vincentovi, protože koneckonců především pro ně je důležité, zda krásný stvořený svět přežije naše působení – nebo se propadne do ohnivého pekla.
Pavel Letko
šéfredaktor
e-republika