Yoscheková se vrátila do kavárny, kde to všechno začalo – espresso, papež, Josef Š. a sud s petrolejem. Josef seděl u stolku s výhledem na fontánu, která neproudila. Na klíně měl brožuru s nápisem „Jak být šťastný i v geopolitickém kontextu“ a vypadal nezvykle klidně. „Tak co, Jano,“ řekl, aniž by vzhlédl, „už jsi byla mezi těmi, co rozhodují o míru pomocí hologramu a cateringové tabulky?“
Yoscheková přikývla: „Je to tam… jako ve snu, ze kterého tě probudí notifikace na výbuch.“
Josef pokrčil rameny a usrkl kávu, která dávno vystydla: „Víš, já jsem byl chvíli v ústavu. Dobrovolně. Jen tak. Pět týdnů. Řeknu ti, to byl krásný svět. Tam když někdo tvrdil, že je vtělením Panny sedmibolestné, dali mu čaj. A když někdo jiný tvrdil, že je šéf Hamásu, dostal deku a panáka Neurolu. A když jsem řekl, že jsem malý Ježíšek, přinesli mi omalovánky. Nikdo tě tam nepřepsal do seznamu hrozeb. Nikdo tě nenaskenoval mobilem. A hlavně – nikdo tě neposlal na screening v chladírně supermarketu.“
Yoscheková se lehce pousmála, ale Josef pokračoval vážněji. „Zato venku… venku stačí, že si na pokladně prohodíš slovo Hamás se slovem humus, a už tě kamera zachytí. Za týden kupuješ rohlík, v něm výbušnina místo máku. Dvojité pečení. Dárek od židovských osadníků. A systém tě zařadí mezi nestabilní prvky. A víš, co je nejlepší? Ani nevíš, že jsi prvek. Myslíš si, že jsi člověk.“
Yoscheková se odmlčela. Pozorovala, jak kolem prošel turista s klobásou v ruce a sluchátky, ze kterých znělo Imagine.
„V ústavu jsme hráli šachy. Ale bez figurek. Každý si jen pamatoval, kde co je.Jednou jsme dohráli až do matu. A nikdo se neurazil. Víš proč?“
„Proč?“
„Protože jsme si pamatovali, že jsme si to vymysleli. Venku všichni zapomněli, že tahle válka, tenhle mír, tyhle volby, tenhle teror a tyhle zločiny – že to je taky jen partie. Ale už si nepamatují, že to byla hra.“
Zase ticho. Jen fontána naprázdno bublala, jako by chtěla připomenout, že i voda může předstírat život. „Víš, proč mě pustili?“
„Proč?“
„Řekl jsem psychiatrovi, že věřím v lidské dobro. On se na mě podíval a pravil: 'To už není nemoc. To je diagnóza rezignace.' A pak mě propustil. Ven. Do války. S kartičkou na tramvaj a přístupem do reality, která nemá ochranné pásmo.“
Yoscheková zírala do šálku. Espresso už chutnalo jako zrcadlo.
„A co teď?“ zeptala se.
Josef se usmál: „Teď si můžeme vybrat. Buď budeme hrát šachy bez figurek… nebo budeme figurky bez šachovnice.“
Hodnota článku (rešerše, psaní, korektura, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč.
Chcete-li na provoz webu přispět, klikněte [[https://www.e-republika.ch/upoutavka%20abonent|zde]], nebo na banner na úvodní stránce. Děkujeme!